Olympijský vzkaz – starejme se o sebe!
V neděli skončily Letní olympijské hry v Londýně. Skončily velkým úspěchem českého sportu. Český olympijský výbor již spřádá plány, jak tento úspěch marketingově využije, aby získal od sponzorů tučné částky pro svou další činnost. Nikde jsem nezaslechl ani zmínku o tom, jak by se dal tento úspěch využít na to, aby si lidé uvědomili ten nejzákladnější význam sportu – aktivního pohybu! Vliv na zdraví člověka, to znamená vliv na jeho tělo, mysl a ducha, protože tyto všechny tři atributy by měl každý z nás rozvíjet, chce-li být zdravý, chce-li být prospěšný sobě, druhým a společnosti. Nečiní-li tak, stává se parazitem, který jen žádá a nic nenabízí.
Usedět se k smrti
Velmi důležitý je v tomto směru zdravotní aspekt. Lidé už neumírají na choleru, černé neštovice, či další druhy nemocí, na něž jsme našli léky. Dnes tu však jsou daleko větší hrozby než dříve a jednu z nich – tu největší – si stále nechceme uvědomit. OBEZITU a s ní ruku v ruce CUKROVKU.
Obě tyto nemoci, které v následujících 20 letech budou v celém světě znamenat naprostou pandemii, se šíří ne viry, ne bakteriemi, nezpůsobuje je nekontrolované bujení buněk, ale šíří se tím, že člověk čím dál tím více zůstává sedět. Sedí doma, sedí v kanceláři, sedí v ordinaci svého lékaře, sedí na poradách, u psychologa, výživového poradce. Sedí a z těchto sezení odjíždí někam jinam, vůbec ho nenapadne, že své zdravotní problémy může řešit naprosto snadno a prakticky zadarmo tím, že se začne hýbat. Proč se nehýbe? Protože mu to nikdo neřekl! Protože tu neexistuje nic jako zdravotní politika, politika tělovýchovy a sportu, politika zdravého životního stylu.
Ne, že by se politici napříč politickým spektrem těmito otázkami nezabývali, ale bohužel jejich úvahy vždy směřují jedním jediným směrem – kolik to bude stát, budeme na to mít? V posledních letech, kdy je permanentní finanční krize, už se tím raději nezabývá nikdo, je totiž potřeba škrtat, škrtat, škrtat – a tím přicházíme VŠICHNI o možnost něco s tím dělat, dokud to ještě jde.
Není to totiž tak, že by rozprava o tom, jak nastavit základní teze zdravotní, (ale i sociální či ekologické politiky) měla rozpočet cokoli stát. Je to o tom, začít o tom mluvit.
Hlavně nic nenabízet!
Když se vrátíme k Londýnu: Inspiraci k debatě můžeme najít i na právě skončených olympijských hrách. Český sport ně nich měl zástupkyni, jejíž start bohužel zaznamenalo jen pár médií. V maratonu úspěšně startovala Ivana Sekyrová, čtyřicetiletá gymnaziální učitelka ze Sokolova, absolutní amatérka, která každému ukázala, co to znamená převzít za sebe odpovědnost, a čeho se dá vlastními silami dosáhnout.
Protože právě o tu odpovědnost jde. Je nutné především říct nahlas, že smyslem státu není rozdávat. Bohužel v našich lidech i po těch více jak 20 letech, které utekly od 17. listopadu 1989, je stále zakořeněn mýtus o tom, že stát se musí o každého občana postarat. Nějak jsme si neuvědomili, že ne stát, ale my se musíme o sebe postarat, abychom byli zdraví, abychom byli soběstační, abychom ctili jeden druhého. Protože jen tak můžeme být schopni pomáhat i druhým, pomáhat si sobě navzájem. Vytvářet hodnoty, které pak můžeme společně užívat, třeba v rámci zdravotního, sociálního či výchovného systému, případně ve všech sférách, které se rozhodneme, že budeme užívat společně. Když se nad tím hlouběji zamyslíte, tak nám nechybí jen zdravotní, sociální politika, politika výchovy, ale chybí nám filosofický nadhled, který nezískáme, když o tom nebudeme mluvit.
Článek byl otištěn v Hospodářských novinách dne 14.8.2012 a nezůstal bez odezvy. O ní však více až přijde vhodný čas.
Vložit komentář
Souhlas, naprostá většina onemocnění jde na vrub nezdravému životnímu stylu.
Ohledně zdravotní politiky: Líbí se mi přístup Číňanů, kteří se za nemoc "stydí," protože si ji způsobili "sami." Je to sice opačný extrém, ale je postavený na osobní zodpovědnosti a to je jediné, jak to může fungovat. Na motivaci od státu nevěřím. Bývá krátkodobá, stojí peníze nezúčastněné a na výsledky bych se nespoléhal.
Davide, naprostý souhlas a pokud jde o zdravotní politiku státu vidím to naprosto stejně, takže se budu snažit, aby v této politice byla převaha prvků mířících právě na to, že jedinec se postará, jedinec má – v tomto případě je zdravý. Nemyslím si, že to je práce na rok, spíš a u nás obzvlášť, na desetiletí, ale když se nezačne hned, už nebude za pár let už o čem mluvit a tím méně, co s tím dělat!
Trochu do diskuze: Jednou z možností přenosu cukrovky jsou i viry. Takové teorie existují a testují se. O dědičných předpokladech se také nezmiňuješ, což je škoda, řekl bych.
Mám cukrovku dvacet let, zastihla mne během amatérského sportování na vyšší úrovni a je z přepracování (stresová). Pravdou je, že mi běhání umožňuje držet ji na uzdě a ani po dvou desetiletích nemám zhoršené příznaky pro cukrovku běžné. Jen je prostě mám, ale v mezích, které men neohrožují.
Davide, samozřejmě vím, že cukrovka je i vrozená, ale v celkovém množství, kteří jí trpí, jsou ti s vrozenou v menšině a většinou ti se o sebe v přiměřené míře starají. Ta většina, co si jí vypěstovala, však ne. Navíc tento článek není namířen proti lidem s obezitou a ani těm co mají cukrovku ale toliko proti tomu, že v ČR neexistuje žádná zdravotní politika, která by vedla lidi ke zdravému životnímu stylu, čemuž odpovídá jeho rozsah i obsah.
