Obraz 66. roku mého bytí

Již 13 let dostávám od Dany k narozeninám vzácný obraz. Obraz vzácný zejména pro mě, protože vypovídá o mém vnitřním světě, o tom, co se právě v daný okamžik ve mně odehrává, o tom, co se ve mně v následujícím roce dít bude.
Když jsem dostal první, tak jsem nevěřil svým očím a nestačil se divit, co všechno o mně tento obraz napovídal. Takže moje první reakce byla: co jsi o mně všechno Irence řekla. Autorkou obrazů je totiž Irenka Janečková z Ostrova nad Ohří. Ještě víc jsem se divil, když odpověď zněla. Nic, jen jsem jí řekla datum tvého narození!
Tak a teď jsem tedy dostal, s měsíčním předstihem, obraz 66. roku mého bytí a koukám jak jelen :). Nicméně jak natěšený jelen, neboť to, co vidím a co čtu je to, k čemu celý život směřuji, tedy ke splynutí s celým světem.
"Tento obraz se výrazně liší od všech předchozích obrazů Milošova jména zejména tím, že podmalba vznikla jako samostatný obraz, který je v tomto ojedinělém případě snad ještě významnější, než jsou písmena Milošova jména. Podklad pod písmeny tedy tentokrát vyjadřuje a vypovídá o Milošovi víc, než samotné jméno. Zároveň jako by nejen Miloš sám, ale i Vesmír chápal, že Miloš došel ve svém poznání tak daleko, že je pro něj důležitější Příroda jako celek, Bytí „teď a tady" že pro něj znamená víc než osobní úspěch nebo cíl, a také že Miloš sám je součástí toho všeho, jako by byl do celku „vrostlý“, tak jako je součástí plátna i každé jeho jednotlivé vlákno, které samo nijak nevyniká v celku, ale bez něhož by obraz nemohl držet pohromadě."
Nyní přeskočím několik odstavců, které jsou sice velmi zajímavé a jistě by zajímaly i vás, ale jsou hodně osobní, takže si je nechám pro sebe. Ale to, co Irenka píše o tom, jak se do obrazu snažila vepsat moje jméno, to je fakt tak fantastmagorické, že to musí něco říkat. Jen co? Mně to říká hodně, ostatně tenhle proces začal ve chvíli, co jsem založil Běžeckou školu a čím dál tím víc cítím, že čím víc dávám, tím víc dostávám – a kdo by nechtěl být neviditelný, že jo? :)
"Při zobrazování písmen Milošova jména jsem tentokrát zaznamenala dvě mimořádné skutečnosti: tou první bylo nepochopitelné, a při dlouholeté znalosti použité výtvarné techniky (malba akrylem) nevysvětlitelné „mizení" namalovaných písmen, jejichž linie se vždy po velmi krátké chvíli vsákly do podkladové malby.
Vzhledem k tomu, že spodní vrstva již byla dokonale vyschlá, neexistuje pro takové vsáknutí žádné rozumné vysvětlení, protože odporuje fyzikální logice. Nepoužila jsem žádný materiál ani barvu, které by mohly podobný jev ozřejmit. Písmena mi téměř ihned mizela před očima, vpíjela se do namalované krajiny v podkladu obrazu, jako by Miloše tato krajina symbolicky pohlcovala, jako by splýval s přírodou, kterou tolik miluje.
Překontrolovala jsem použitý materiál, že je to skutečně plně krycí akrylová běloba, stejně tak i dokonalé zaschnutí podkladové malby, a že tedy není něco podobného běžně vysvětlitelné. Krom toho, i kdyby byla podkladová malba nedokonale suchá, další vrstvy by se do ní nevpíjely, ale rozpíjely by se do stran, což je podstatný rozdíl.
Takto jsem pak každé písmeno Milošova jména, symbolizující jeho osobu a osobnost, musela opakovaně přemalovat další vrstvou bílé barvy, a přestože jsem ji používala neředěnou, mizela mi pod štětcem ještě několikrát, než se konečně ustálila ve své sytosti.
Druhý jev, který já sama vnímám téměř jako zázrak a který se přímo Miloše asi nedotýká tak zřetelně (je však možné, že on to bude chápat jinak) je skutečnost, že ačkoli u všech ostatních obrazů, kde bylo nutné vytvořit souvislou tenkou linku, jsem si musela pomáhat pracnou metodou spojování jednotlivých bodů, v tomto případě jsem měla pocit, jako by se písmena Milošova jména „malovala sama“, nebo jako by mi kdosi neviditelný vedl ruku. Ještě nikdy se mi nestalo, abych tenkým štětcem pokrytým přiměřeně hustou barvou nakreslila jakoukoli linku přímo, s jistotou a přesností každého tahu, jako tomu bylo tentokrát. Téměř se nabízí (či vnucuje?) domněnka, že mi „kdosi shůry" vedl ruku. Je to podivné i proto, že mizející linie písmen bylo nutné obtahovat opakovaně, a to rovněž probíhalo zcela bez zaváhání."
Šťastný života běh!
P.S. Pokud vás můj příběh zaujal a také byste rádi nahlédli do svého nitra hlouběji než se odvažujete, tak věřte, že když mi napíšete třeba na messenger zprávu, rád ji Irence přepošlu.
Vložit komentář