Přeběh Ameriky díl 6. – Na dálnici číslo 66
Po tiskové konferenci, den před startem, jsem si chtěl ještě v klidu prostudovat popis tratě a i krátké informace pro účastníky. Zvláště, když jsem kromě Štefana, kterého jsem poznal v roce 1991 při Swiss-marathonu, sedmidenním běhu měřícím přes 310 km z Genfu do Basileje přes pohoří Jura, nikoho jiného neznal. Byl jsem tedy zvědavý, co ostatní běžci dosud běželi. Měl jsem to však raději nechat být. V hlavě se mi honily všechny možné myšlenky a stále jsem si pokládal otázku: „Pro boha živého, co tu vlastně hledám? “
Jistě, mám už za sebou přes 60 maratonů, ale Swiss-marathon byl doposud můj jediný vícedenní běh. Ostatní měli za sebou 100 km běhy, 24 hodinovky, 6-ti denní běhy, 1000 mil a podobně. Jedině Celine byla výjimkou, ale ta už předem řekla, že chce běžet denně jen 15 – 25 km. Už první etapa z Huntingtonu-Beach do Cucamonga měřící 80 km byla delší než každá trasa, kterou jsem doposavad v jednom kuse běžel. Do cíle jsem dorazil nakonec jako 16, po 10 hodinách a 52 minutách, ale hlavně bez problémů. Běh byl tak organizován, že se v průměru běželo – přesouvalo rychlostí 5,6 km/hodinu, aby se dodržel takzvaný „Cut off time“. Toto tempo bylo pak dodrženo během celého závodu.
Člověka to sice lákalo běžet rychleji, protože toto zvolené tempo se zdálo zpočátku hračkou, ale když ho pak musel člověk držet po celých 64 dnů, už to taková hračka nebyla. Přitom se běželo bez jediného dne odpočinku, za každého počasí a denní porce byly 50 – 100 km. Pak celá věc nabyla úplně jiného rozměru. Co se na začátku zdálo naprosto snadné, zdálo se ke konci naopak skoro nad síly jedince. V první řadě je nutné zvolit takové tempo, abyste se nevydali ze všech sil a stačili do dalšího dne během krátkého odpočinku své síly dostatečně obnovit. Pak mělo toto tempo zaručit, že jej zvládne co největší počet účastníků. Vítěz byl ale samozřejmě ten, který se mohl vykázat v součtu nejnižším časem.
Také zvolená trasa nebyla náhodná. Start byl na Huntington-Beach, což mělo symbolicky připomenout známou cyklistickou trasu napříč Amerikou. I jiné části trati pak vedly místy, která měla spojitost s historií ať bližší či dávnější. V prvních 4 etapách jsme tak většinou sledovali historickou Highway – 66 (dálnici číslo 66), která se táhne po Amboy dále na východ, pak jsme odbočili na sever směr Nevada a Utah. Zde jsme pak sledovali několik dní každou historickou stezku, kterou budovali Španělé, která ještě před více než 200 lety spojovala Los Angeles se Santa Fe. V Kansasu je pak zase jedna část Pony Expressu Highways, který ještě dnes vzpomíná na slavné časy Pony jezdců, Wells-Fargo poštovních kočárů a především na indiánské přepady. Dálnice č. 66 byla první přímé silniční spojení z Chicaga do Los Angeles, procházející napříč 11 státy Unie. Otevřena byla v roce 1926, obdržela číslo 66 a je stará (myslí se rok 1992) 66 let.
Proto také tolik oslav na počest „Motherroad of America“ (Mateřské cesty Ameriky). Ani my jsme neměli těmto oslavám uniknout. Ještě je stále všechno tak neskutečné, tak fascinující, tak živé, opojné, že to nemohu vstřebat. Byla to spousta malých pozorností, kterými nás lidé v prvních dnech překvapovali, které nám však nemohly pomoci překonat první bolesti a nemožnost se uvolnit. Ani nevíte, jak člověka dokáže potěšit a povzbudit skupinka jezdců na kole, která vás míjí a přeje vám mnoho štěstí a úspěchů. Na druhé straně zase co si máte myslet o řidiči, který vás míjí ve svém Cadillaku a ptá se, co jste to za běžecké šílence, a který po vašem vysvětlení jen vyděšeně vytřeští oči a šlápne na plyn, aby byl co nejrychleji od těch šílenců co nejdál, aby se snad jejich šílenstvím také nenakazil.
Uprostřed čtvrté etapy nás čekala lidová slavnost. Bylo to v Newberry Springs – srdci San Bernandina Country. Toto pouštní hnízdo nás přivítalo několika světlými momenty. Jedním z nich bylo Bagdad Cafe – jeviště stejnojmenného filmu, který zde byl v 80. letech natočen. Dalším z nich byla Kim – Miss March z časopisu „Playboy“ 1986 – od níž jsem obdržel pusinku a červený šátek, její domov teď možná krášlí rakouský praporek. Pak je tu mnoho drsných přísloví, která potvrzují, že ani v poušti se neztrácí humor. Jedno z nich znělo: „U nás není zločin, protože nemáme policejní stanici,“ nebo „Peníze neznáme, protože tu není žádná banka“, další říká „Nemocné si nemůžeme dovolit, protože nemáme nemocnici a mrtvé už vůbec ne, protože nemáme hřbitov.“
Ale tento Newberry Springs měl zůstat v našich vzpomínkách i z jiného důvodu, to proto, že náš etapový cíl o dva dny později byl opuštěný železniční sklad v Kelso, napůl městu duchů, ve kterém nebyl ani obchod ani lokál. Když už jsme si všichni dělali starosti, že nebude nic k jídlu, objevila se najednou v úmorném vedru kolona vozů. Byli to lidé z Bagdad Cafe! Následovali nás a vybudovali pro nás bufet, až jsme z toho překvapením zapomněli zavřít pusu. Dali do chodu obrovský gril, na něm se pak dělaly Buffalo-burgers – specialita kuchyně. K tomu saláty všeho druhu, pivo, zmrzlina, prostě všechno, nač si naše ztýraná těla vzpomněla. Toto vše a ještě snídaně zcela zdarma.
Poušť si však ale přece jenom vzala své oběti. První etapu nezdolali v předepsaném čase Cocola, Leona, Kim a Bruno. Při druhé Billy a také třetí etapa měla své oběti: Dalesova chodidla byla samý puchýř – pro něj to znamenalo konec. K tomu musel Marv z rodinných důvodů opustit po prvním dnu závod. Ale i ostatní byli poznamenáni: Milan si zvrtnul kotník a šoural se jen s velkými bolestmi a obvazem dále, John Wallis měl puchýře od slunce na hřbetech paží a ještě k tomu špičkové běžce jako Alla, Echa a Helmuta trápily také puchýře. Ale jeden muž byl v této etapě hrdinou a sice Ed. S křečemi ve svalech a s náznakem silné dehydratace musel vzdát. Musel si sednout do auta doktora. Po delším odpočinku, občerstvení a masáži se dal odvézt zpátky do Newberry Sprinte, odkud začal opět běžet. Tuto etapu dokončil a doběhl dokonce na 13. místě. Úžasný výkon!
Mem dodává: „Vždycky můžeš dokončit svou cestu! Jen ty víš – tušíš, kudy vede a jaký je její cíl“
Kdo je to Mem? Nechte se překvapit, už brzo vás přijde inspirovat na stránky Běžecké školy.
Vložit komentář
