Kdo je větší maratonec, kdo je větší ultrák?
Nevím, čím jsem si to zasloužil, ale v pondělí jsem se stal svědkem jedné bouřlivé debaty. Byl jsem na večeři s přáteli běžci, MUDr. Flórencem a panem Lórencem. Předmět jejich sporu byl velmi závažný, nerozpakuji se říci: životně důležitý! Přeli se o to, kdo z nich je větší ultrák. Řeknu vám, šla mi z toho hlava kolem. Celé to bylo o to zamotanější, že MUDr. Flórenc se jmenuje Lorenc a pan Lórenc zase Florenc. Pak se mi divte, že jsem občas nevěděl, která bije.
Tento článek vyšel na Běžecké škole 13.1.2012
Abyste z toho nebyli úplně jalový, budu v textu používat jen křestní jména, vždyť mezi běžci si přece tykáme a ono už tak nějak od přírody se lépe říká ty voe, než vy voe. A že těch voů při té debatě padlo, možná víc než na bývalých Holešovických jatkách, v jejichž blízkosti se ten problém řešil.
Celé to začal Florenc, když už asi posté začal vypočítávat to svoje obligátní, to máte:
… míchačku, lopatu, fanku, písek, cement, vápno, cihly, kolečko, prosévačku, hřebíky, kladivo, vodováhu… Do toho mu vpadl Lorenc: skalpel, jehlu, nit… Nedalo mi to a vložil jsem se do toho: Hergot, nechtěli už byste se jednou bavit taky o něčem jiném, třeba o běhání – a když o běhání, tak už o pořádném – o ultra? To jsem si dal. Úplně jsem zapomněl, že před těmahle dvěma se nesmí slovo běh a natož ultra vůbec vyslovit, protože to je pak hned oheň na střeše a že jsou hned v sobě jak dva kohouti na jednom smetišti. A taky že jo, hned se rozohnili a vystartovali, jak když jim berou jejich slepičku.
Pak si uvědomili, že jsou na veřejném místě a že na ně všichni koukají, trošku se zklidnili a vrhli se na mě: Ty voe, co blbneš, vždyť víš, že tahle dvě slova před námi dvěma nemůžeš vůbec vyslovit, si se snad zbláznil, ne, co tě to vůbec napadlo! Za to dáš rundu a taky nám vysvětlíš, co to jako mělo bejt.
Objednal jsem tři zelený, aby se trošku pročistil luft a začal vysvětlovat: „Sorry, chlapi, ale já myslel, že už byste mohli mít ve svém věku rozum a že bychom mohli dát solidní rozpravu“.
Ale radši jsem měl držet kušnu, protože v tu chvíli se Florenc rozjel: „Jakej rozum, jakej věk, jakou solidní rozpravu, vždyť je to nad slunce jasný, tohle Lorenc přeci nemůže nikdy pochopit, když začal běhat až někdy v pětačtyřiceti a předtím neudělal skoro krok, až si přivodil 120 kilo čistý váhy a teď mě, kterej běhá skoro od tý doby, co ho přestali vozit v kočárku, bude vykládat, jak je ten běh krásnej, jak ho naplňuje, jak si užil svůj první maraton, přitom to běžel, vlastně co to kecám, šel, čtyři hodiny a kousek. To bys mě vážně nakrk´, ale to je tím, že každýmu říkáš, jak je ten běh skvělej a že běhat může každej. Dřív, když jsem někde řek´, že jsem zaběhnul maraton, tak se na mě každej díval s úctou, dneska jen odsekne: „To je toho, to už zaběhl i můj fotr“. Úplně jsi nám vzal naší výjimečnost. Ale my to tak nenecháme, přeci každej ví, že maratoncem je člověk až tenkrát, když to zaběhne pod 3“.
To už ale nevydržel sedět a nic neříkat Lorenc a špitnul: „A za kolik to běháš dneska?" Florenc na něj vyštěk´: „To sem nepleť! Samozřejmě že dneska už to pod 3 nedám, taky už mě táhne na šedesát!"
„A tak proto už nejsi maratonec, ale ultramaratonec?“, užíval si ho dál Lorenc. „Jak to myslíš?" „No, že teď už ti to trvá trošku dýl a tak po každém závodě tvrdíš, že to muselo být delší a jak každý ví, tak ultramaraton začíná tam, kde končí maraton. Teda, že ultramaraton je všechno, co je delší než maraton“, uchechtával se Lorenc a usrkával svůj kvasnicový skalní ležák. „Hele nes…, prudce se ze svého místa vymrštil Florenc s půllitrem v ruce a sápal se na Lorence, přitom mě zlil od hlavy až k patě pivem, který chutná jako tenkrát.
„Ale Florenci! Uklidni se, vždyť přeci vidíš, že si z tebe Lorenc utahuje, tak mu hned neskákej na špek“, snažil jsem se ho uklidnit. Bylo to však marný. Stejně marný, jako když se snažíte uklidnit chlapečka, kterému někdo bere bábovičku. Mumlal si, spíš už jen pro sebe: „Pche, si říká maratonec a chce se cpát mezi ultráky a přitom vůbec neví, co to je bolest. Prej, že běhání je o radosti. Prdlajs – běhání je o bolesti. Kdo netrpí, jako by ani nežil. Co bolí, to sílí, to do nás cpali, když už jsme na tréninku nemohli. Dneska si měřej´ časy všelijakýma Šuntama, Gžerminama, Polárkama nebo jak se to všechno jmenuje, to my byli rádi, když jsme sehnali Pabědy. Při běhu jsme nesměli hnout rukou, jinak jsme měli hned o 10 vteřin víc nebo míň. Puls jsme si měřili na krkavici. Jo, to byly časy. Běhali jsme na starý dobrý škváře, a když jsme na ní slítli, tak jsme si tu škváru z rukou a kolenou drhli ještě měsíc. A von mě bude učit milovat běh. On! Mě! Pche!" Hlava mu spadla na stůl a byl klid.
Když jsme ho pak, podpírajíce každý z jedné strany, odváděli domů, smířlivě mumlal: „Ale stejně vás mám rád, klucííííííí, my jim ještě ukážeme, jak se běhá, to budou všichni koukat, až to rozpálíme…“
A že jsme vůbec nerozřešili, kdo je větší maratonec, či kdo je větší ultrák? Máte pravdu, nerozřešili. A vy víte, kdo to je? Podle mě není nikdo větší ani menší běžec, stejně tak nikdo není ani větší či menší ultrák. Protože běh je o radosti z pohybu, o radosti běžet, běžet dál, běžet déle, běžet rychleji, běžet výš, běžet nahoru i dolů, běžet a přeskakovat z kamene na kámen, běžet pískem, běžet po mořské pláži, běžet listím, běžet po louce i v hluboké oranici, běžet sněhem i vodou… Prostě běžet ve všech možných variacích a podobách, nic není víc a nic není míň, a kdo si myslí něco jiného, tak ať si to myslí, ale o mnohé se ochuzuje. Ochuzuje se o poznání z dosud nepoznaného, jako se ten, kdo se něčeho dobrovolně vzdá, jen aby si někdo nemyslel, že po tom touží, ochuzuje o možnost to kdykoliv poznat a pak tiše závidí, protože: jak rád bych to alespoň jednou zažil, prožil, viděl, cítil…
A jinak, všichni jsme maratonec, všichni jsme ultrák, všichni jsme Gogo…
Vložit komentář
Hezky popsany.. :)Tusim Luckyboy mel velmi hezky (i po vedecky strance) shrnuti motivu proc starsi "maratonci" nemaji radost, ze cim dal vic lidi ubehne maraton, da se pouzit i na ultra ci cokoliv..
Vzpominam si, na diskusi na bjehej, kde byly dokonce i nejake casy, od kterych clovek je ci neni maratonec:).
Jjo, neni to jednoduche branit si svoje uzemi:). I kdyz je to preci jedno... Nekdo to bezi na cas, nekdo bojuje jen sam se sebou... U mne jsou pocity to nejdulezitejsi u jineho to muze byt vysledny cas. Chapu kazdeho.. kazdy z nas beha s jinou "mantrou", ne? :)
MSF! 12:)
dost dobry :))
