Úvod » Běžecké články » Běžecká literatura » Přeběh Ameriky – díl 27. – Zahanbující konec a výsledky

Přeběh Ameriky – díl 27. – Zahanbující konec a výsledky

Runner´s World nás pozval tři etapy před koncem na rozlučkový večer do menzy Univerzity v Kutztownu. Dostavil se dokonce i vydavatel tohoto časopisu George Hirsch a všichni běžci dostali různé dárky – cestovní tašku s různými triky a také pamětní talíř, který nám věnovali představitelé města. Runner´s World dobře vytušil, že neutrální půda tohoto města bude k tomuto účelu mnohem vhodnější než cíl v New Yorku.

Měli oprávněné obavy, že zejména uvolněné emoce by mohly toto rozloučení vážně narušit. Různými maličkostmi, tak jak to je v Americe běžné, bylo obdarováno i vedení běhu a všichni pomocníci. Dale obdržel jako zvláštní odměnu tzv. „standing ovation,“ tedy aplaus, při němž se všichni zvednou ze židle. Se vší skromností odmítl toto uznání s tím, že my běžci jsme ti praví hrdinové tohoto závodu, navíc dodal, že jeho lékařští kolegové nás budou ty poslední etapy opět doprovázet, aby nám pomohli všem dostat se do cíle a aby na závěr provedli ještě nějaké své testy. Před startem nám všem provedli ortopedické vyšetření a kdo měl zájem, tak udělali i krevní obraz a právě tato vyšetření měla být zopakována i po skončení závodu. Tato vyšetření měla pomoci zjistit, k jakým změnám dochází na těle člověka při takto enormní jednostranné zátěži a pomoci sportovní medicíně se posunout ve svých znalostech zase o kousek dál.

20. srpna jsme překročili řeku Delaware a ocitli jsme se na půdě New Yorku, jako posledním ze 13 států unie, kterými jsme probíhali. O dva dny později jsme dosáhli v New Yorku konečného cíle svého snažení.
„Milé překvapení“ jsme zažili v místě našeho posledního ubytování v South Orange, kde nám k osprchování byla poskytnuta hadice se studenou vodou. Nedá se nic dělat, zítra už všechno skončí, pomysleli jsme si s úlevou. Jako malé odškodnění jsme dostali k večeři od Runner´s World alespoň pizzu.

Poslední etapa probíhala, jako by vypadla z oka všem předchozím. Byla sobota 22. srpna a všechno dnes končí. Jen Daveho start je na přání televize posunut už na sedmou hodinu, tedy hodinu před ostatními. Oblékám si na sebe ty samé věci, jako jsem měl na startu v Huntington Beach, tedy bílé reprezentační tílko s červeným státním znakem na prsou a s nápisem „Österreich“ na zádech a k tomu běžecké kalhoty se znakem pořadatelské země. Dělám opět to samé jako při startu, běžím prvních několik desítek metrů naplno před ostatními běžci a pak se nechám doběhnout a dále běžím již ve skupině.

Emile a Serge vypadali jako by je štípla tarantule, a běží s velkým náskokem vepředu. Za nimi se vytváří skupinky. V první je Milan, Tom, Richard, Ed, Helmut, Stefan, John Wellis a já. Druhou trochu klidnější vytvořili: Peter, Marty, John, Billye, který se rozhodl i poslední etapu si doslova prožít. Úplně na konci běží Carol a Leon, ti se dohodli, že tuto etapu poběží spolu. Vedení závodu prohlásilo, že v New Yorku se nebude dít nic, dokud nedoběhne poslední závodník. Ale tak jako mnohokrát před tím bylo opět všechno jinak. Serge nemohl stačit Emilovu tempu a tak se najednou objevil před námi a stále více a více zůstával pozadu. Před námi se náhle objevuje Washingtonův most – vstup do New Yorku. Cíl je už velmi blízko.

Už ho můžeme přímo cítit a vzrušení mezi jednotlivými běžci pomalu, ale jistě narůstá. „Je to tady! Tak jsme to dokázali! Není to úžasné – New York! Přeci jenom nejsme žádný mejdla! Chlapi, je to tady!“ Výkřiky nadšení se ozývají z jednotlivých úst mých souputníků. Všechno to sledují televizní kamery, které nás doprovází skoro celou tuto poslední trasu a hrdiny se stávají všichni, nejenom Dave, který už vyběhl hodinu před námi, ale i Milan, Tom, Richard. Určitě si to zaslouží za výkony, které tady celé dva měsíce předváděli.

Emile si nemohl odpustit ani poslední den malé představení, neboť před cílem natolik zrychlil, že ho ani kamera ani fotografové nedokázali sledovat, a tak si musel doběh ještě jednou zopakovat.

Krátce před Central parkem, na jehož jihozápadní straně u Columbus Circlu, kde byl cíl, zůstala naše skupinka stát. Aby si každý mohl dostatečně vychutnat svůj vlastní triumf, tak jsme odtud už jsme běželi každý sám, v tom pořadí, jaké jsme celkově zaujímali. Pouze Stefan běžel schválně až poslední. Dobíhá s vlajkou Bavorska, za cílem si kleká, líbá zemi a nechává se polít sektem. Za ním pak přiběhl zcela vyčerpaný Serge, který se za cílovou čárou zhroutil. Vědomí, že to celé zvládl, ho natolik přemohlo, že už to dále neunesl. Za chvíli se však sebral a rozmlouval se zástupci svých sponzorů. Následovala skupinka, která běžela za námi, ta naopak dobíhá celá společně. Když jsem pak viděl dobíhat s úsměvem Billyeho, došlo mi, jaké nehoráznosti se vedení závodu i v tento poslední den dopustilo, když nenechalo doběhnout do společného cíle ty, kteří běželi v kategorii „Journey. Těm určilo cíl v jiné části Central parku. Jaká je to prasárna, bohužel nenalézám jiných slov, jsem si uvědomil, když se najednou v prostoru cíle objevily různé celebrity jako vydavatel Runner´s Worldu George Hirsch; Harry Abrams, jediný dosud žijící účastník obou ročníků Bunion Derbys, Fred Lebow, organizátor New Yorského maratonu, Ted Corbitt, otec amerických ultramaratonců. Nastalo velké filmování, fotografování a spousta interview. Člověk ani neměl čas si pořádně vychutnat, že to dokázal a má to všechno za sebou.

Vpovzdálí stojí opírající se o strom a velmi zamyšlený Al Stan, který nám tak dlouho pomáhal na trati jako pomocník. O kousek dál sedí na lavičce Bruno. Ano Bruno! K našemu překvapení nás přišel do cíle pozdravit a teď se k nám nemůže ani dostat. Sedí na lavičce a pláče jak malé dítě.

Po vyhlášení oficiálních výsledků a krátké poctě, které se dostalo vítězi závodu Davemu, obdržela ještě Kelly kytici a celá ta karavana se odebrala do O Flanagan´s, restaurace, jejímž majitelem je též jeden ultramaratonec. Název dostala restaurace podle románu Mc Neba O Flanagan´s Run, který popisuje dramatický průběh Bunion Derbys.
Alovo poslední zhodnocení celého závodu je provedeno s velkým nadhledem, přičemž se snaží vše co nejvíce převést do humorné formy. Majitel restaurace nám rozdá malé dárky a pak už se všichni hrneme na znamenité občerstvení.

Byli jsme už všichni skoro nasyceni, když vstoupili Carol a Leon. Uskutečnili to, co si předsevzali a absolvovali celou poslední etapu. Vše navíc zvládli v předepsaném čase. V cíli respektive v místě, kde byl cíl, však už nenašli zhola nic, co by ho připomínalo. My všichni jsme na ně naprosto zapomněli. Carol, která přiběhla do Central parku ještě před Leonem, pak šla rovnou k O Flanegan´s, protože před ním stálo i nákladní auto s veškerou bagáží. A Leona dovezli policajti. Když jsem je uviděl, velmi mne to zaskočilo, jak snadno jsme na ně všichni zapomněli a ponejvíce vedení, které se ještě před startem této etapy dušovalo, že dokud nedoběhne poslední z nás, tak se nic neuskuteční. Vzpomínáte, uvedl jsem to na začátku této kapitoly. Byl jsem natolik rozezlen, že bych byl schopen se kvůli tomu i pohádat. Ale co by tím člověk vlastně získal. Vše již končilo a nikomu a ničemu by už můj výlev nepomohl.

Nakonec ale naše poslední rozloučení v O Flanagans´s přineslo všem uvolnění. Konečně jsme se mohli v pohodlí usadit, dosyta se najíst a napít, v klidu si sdělit všechny své zkušenosti, své zážitky a nemuseli myslet na to, že brzy ráno nás čekají další nekonečné kilometry. Mohli jsme si dosyta prožít radost z prožitých a zvládnutých 64 dnů, které v tuto chvíli byly už minulostí. Už zůstalo jenom jediné. Byla to „Experience of a Lifetime“ neboli „Životní zkušenost, či zkušenost pro život.“ Jak je komu libo.

A nakonec odpovědi běžce, který má Transameriku 92 úspěšně za sebou.

Co jste děl, když jste dorazil do cíle?
Spal
Dobře a pak?
Spal
No dobře, ale třeba čtvrtý den?
Potom jsem si sundal běžecké boty.

A pokud se ptáte, co bylo pak? Pak jsem zase ty běžecké boty obul, běžel a běžel a běžel ….

Přehled všech 64 etap, odkud – kam, počet kilometrů, respektive mil

Závodu se zúčastnili tito běžci

1. Dale Beam, 45, Wisconsin, USA
2. Billye Butler, 63, Mississippi, USA
3. Carol Carter, 42, Kalifornie, USA
4. Marv Christensen, 59, Waschington, USA
5. Serge Debladis, 44, Francie
6. James „Echo“ Edmonson, 49, Kalifornie, USA
7. Bruno Fioretti, 50, New York, USA
8. Peter Hodson, 37, Velká Británie
9. Al Howie, 46, Schottland, Kanada
10. Ed Kelley, 34, Kalifornie, USA
11. Emile Laharrague, 45, Francie
12. Helmut Linzbichler, 51, Rakousko
13. John McPhee, 53, New York, USA
14. Milan Milanovic, 32, Svýcarsko
15. Leon Ransom, 55, Kalifornie, USA
16. Celine Mercier, 40, Kanada
17. Tom Rogozinski, 24, Maryland, USA
18. Helmut Schieke, 53, SRN
19. Stefan Schlett, 30, SRN
20. Marvin Skagerberg, 54, New Jersey, USA
21. Maul Soyka, 43, New Jersey, USA
22. Marty Sprengelmeyer, 46, Iova, USA
23. John Surdyk, 34, Illinois, USA
24. John Wallis, 55, Michigan, USA
25. Dave Werady, 35, Kalifornie, USA
26. Richard Westbrook, 45, Gergia, USA
27. Ed Williams, 63, Missouri, USA
28. Kim Youngdahl, 56, Maine, USA

Probíhalo se těmito 14 státy

Kalifornie
Nevada
Arizona
Utah
Colorado
Kansas
Missourii
Illionois
Inidiana
Ohio
Západní Virginie
Pennsylvanie
New Jersey
New York

Konečné výsledky