Přeběh Ameriky – díl 24. – Do New Yorku už zbývá jen 100 kilometrů
Přebíháme řeku Illinois mezi Pittsfildem a New Berlingem, Ohio u Weelingu a najednou zjišťujeme, že do New Yorku jsou to už pouze dva týdny. Sedm týdnů a více než 3700 kilometrů už je za námi. Všichni jsou přesvědčení, že když se nestane nic výjimečného, doběhnou všichni, kteří dosud běží, až do cíle. Ale ještě máme před sebou několik překážek.
Od Illinois lemují krajinu stále více stromy, které nám konečně od našeho startu před dvěma měsíci poskytují trochu stínu. Ani v horách, kde sice stromy rostly, ale bohužel vždy daleko od silnice, jsme žádný stín nenašli. První les, ke kterému se blížíme, nám oznamuje, že se blíží řetězec hor táhnoucích se až k Atlantiku. Před námi, zahaleny v oblacích, se objevují Allegheny a Blue Ringe Mountains. Určitě se to nedá srovnávat se Skalistými horami, ale nyní na konci našeho dlouhého běhu nás ta táhnoucí stoupání a klesaní velmi zmáhají. Už jsme si zvykli přemáhat veškeré bolesti, takže si nikdo ani nestěžuje. Každý už se přesvědčil, že všechny potíže a veškerá bolest se dá potlačit. Nejdůležitější je vypudit je z hlavy a pak už člověk nic necítí. Je to úplně o něčem jiném než běžný trénink, kdy člověk poté, co pocítí bolest, bez jakýchkoli problémů a výčitek svědomí běh ukončí a snaží se odhalit příčinu svých potíží, ať už sám nebo s pomocí lékaře. Běhat začíná až tehdy, kdy má jistotu, že zatěžování nohou nebude pro něj znamenat nějaké zdravotní komplikace.
Nejdůležitější je doběhnout, nic jiného nepřipadá v úvahu.. Máme radost i z toho, že po třech dnech vedra a dusna přichází opět déšť, a že se ochladilo. Toto počasí už bude trvat až do New Yorku a ulehčí nám i namáhavé etapy přes Apalačské pohoří.
S překvapeními se dveře netrhnou
Mezi Reynoldsburgem a New Concordem v Ohiu nás překvapily tři bouřky za sebou. Měl jsem štěstí, že hned na počátku bouřky jsem našel zastávku, kde jsme se mohli s Michim schovat, ale stejně jsme promokli na kost. Zase jednou mi hlavou běžely myšlenky. V cíli v Lewisburgu na mě zaútočila jedna žena, která mluvila německy: „Ty jsi určitě Linzbichler!“ Přitakal jsem a ona se jen usmála a dodala: „Vzpomínáš si na Boston?“ V tu chvíli jsem si vzpomněl, jak jsem se v roce 1991 zúčastnil maratónu v Bostonu. Uprostřed běhu mi někdo poklepal na rameno a zeptal se mě, zda jsem skutečně z Rakouska, protože jsem měl na sobě tílko s nápisem „Rakousko.“ Během našeho rozhovoru jsme doběhli do cíle. Dohodli jsem na tom, jak je ten svět malý, neboť tato žena byla spolužačkou mé ženy a již spoustu let žije v USA. „Bože, Ingrid, to že bych tě zde mohl potkat mě ani ve snu nenapadlo!“ To bylo vše, na co jsem se zmohl. Ona ale četla mé jméno v novinách a poté, co jejich klub běžců nás pozval na večeři, nechtěla propásnout šanci vidět nás, ale hlavně vidět se se mnou. Na tuto večeři nikdy nezapomenu. Měli jsme děsný hlad. „A teď zavoláme tvoji ženě!“ vytáhla Ingrit telefonní kartu a v dalším okamžiku jsem slyšel ospalý hlas své ženy, která málem spadla ze židle, když slyšela můj hlas, a když jsem jí líčil, kde a s kým jsem. Navíc v Rakousku bylo v té chvíli jedna hodina po půlnoci.
V další etapě se najednou objevila Ingrid na trase a běžela se mnou 25 kilometrů. Žádná etapa mi nepřipadala tak krátká, jako v tento den. Ingrid měla co vyprávět a chtěla se také hodně dozvědět, takže kilometry se přímo rozpouštěly jako led na slunci. Jaká to skvostná žena! Michi jel také podle mě. Přestávalo pršet. Další den jsem běžel velký kus cesty s Milanem, posléze jsem ale nestačil jeho tempu a zpomalil. Několik kilometrů před cílem mě doběhl Emile a společně jsme sbíhali dolů po cestě, která se pozvolna vinula dolů z kopce.
Emile byl zcela rozhořčen. Každému autu, které nepřejede na druhou stranu, ukáže ptáka. V jednu chvíli jely proti nám děti na kolech. Již zdaleka na ně rozzlobeně volal: „Dejte pozor, kam jedete! Pryč s vámi, zmizte!“ Na jedné křižovatce to zcela přesáhlo všechny meze. Tady jednomu řidiči ukázal zavřenou pěst a řval na něj do otevřeného okénka, že se ten chudák úplně vyděsil a rychle přidal plyn. Emile stále kritizoval nedostatečnou organizaci a teď už nadával v tom smyslu na celou Ameriku, a že Američanům ukáže. Přitom žije v New Yorku a měl by tudíž vědět, jak to zde chodí. Všechno to vyvrcholilo po etapě do St. Clairsvillu v Ohiu. Uzdravený Richard opět vyhrál a Emile doběhl druhý. A pak to přišlo. Nejdříve si mně stěžoval Emile, že Richard vyhrál jen proto, že měl po svém boku Shelly jako doprovod. Potom křičel na Barryho a Billa. Ti stáli naprosto přikováni, neschopni slova a jen němě zírali, neboť neměli nejmenší ponětí, o co jde. Nakonec se hádal celý večer s Jessem. Tentokrát ale neměl Emile pravdu. V propozicích totiž stálo, že běžce může doprovázet libovolný počet osob. Když se chtěl Emile druhý den na startu opět s Jessem hádat, odpověděl mu tentokrát tvrdě: „Pravidla byla stanovena již před startem, ostatní je ctí a jestli se ti to nelíbí, tak si sbal své věci a běž!“ Nebylo to zrovna diplomatické, ale zabralo to. Emile zůstal stát s otevřenou pusou.
Následovalo: „Jeď, Go!“ a další etapa byla odstartována.
Čím více se blížíme k New Yorku, tím více se jednotliví běžci dozvídají o podpoře, kterou jim různí lidé projevují. Zvláště Tom, běžící se zlomeným prstem a trpící velkými bolestmi, se dozvídá o možné pomoci. Určitě někdo rozhlásil, že pochází z Pensylvánie. Dokonce se jednou objevil transparent s nápisem: „Běž Tome běž!“ Také u Martyho se objevovalo stále více pomocníků. Se vstupem do Pensylvánie se naposledy posunuly hodinky. Překročili jsme atlantickou časovou zónu a naše hodinky začaly odměřovat newyorský čas.
Jedno nepříjemné překvapení nakonec. Neplánovaně jsme měli absolvovat ještě jednu 100 kilometrovou etapu. Byla to jedna z nejtěžších chvil celého závodu. Byli jsme unavení, bylo špatné počasí a k tomu ukrutné a strmé kopce …
Vložit komentář
