170 kilometrů za 32 hodin napříč Šumavou, sám skoro bez jídla a pití
Pít, pít, pít…, jíst, jíst, jíst… Tenhle požadavek vysílalo mé tělo zhruba od 30. kilometru mého doposud nejtěžšího, ale možná proto i nejkrásnějšího ultratrailu, který jsem kdy absolvoval. Ale i když jsem převážnou část celé trasy měřící 170 kilometrů měl žízeň a hlad, užíval jsem si každý krok i každý pohled na Šumavu, místa, které již od svých patnácti let neskonale miluju a jež mi tak připomíná Slavkovský les, v jehož podhůří nyní žiju.
Tento článek vyšel na Běžecké škole 18.6.2017
Obsah [skrýt]
Zaběhnout si zase po čtrnácti letech přes Šumavu (o tomto přeběhu píšu ve své knize Šťastný života běh na stránkách 87 – 90) jsem se rozhodl, když Petr Hruška oznámil, že letošní Poutní maraton povede právě přes ni. Věděl jsem však, že na rozdíl od ostatních účastníků na to nebudu mít pět dní, ale pouhé dny dva.
Dám to? Mám ještě pořád na to? Nemají pravdu ti, co si myslí po mých posledních nezdarech (běh Aš – Košice, seběh na dno Mariánského příkopu), že už jsem prostě na takovéto výkony starý? Tyhle otázky se mi sice občas vyrojily v hlavě, ale rychle jsem je zaháněl s tím, že každý den a každý rok je jiný. Přesto červík pochybností nahlodával i mou dušičku, a začal ještě usilovněji hlodat poté, co jsem musel kvůli nemoci vzdát svou účast na dubnovém závodě MIUT na Madeiře.
Jsi cvok!
„Jsi cvok!“, s těmito slovy se se mnou Dana loučila, když jsem vystupoval z auta v Mariánských Lázních, abych pokračoval vlakem do Plzně, Českých Budějovic a pak do Vyššího Brodu. Upřímně, myslel jsem si o sobě totéž, přeci jenom se vydat na svůj nejodvážnější projekt v životě v šedesáti dvou letech, naprosto bez podpory kohokoliv, mluvilo za vše.
Cesta proběhla bez chyby, v půl páté odpoledne jsem vystoupil ve Vyšším Brodě z vlaku, došel do penzionu U Candrů, mimochodem doporučuji – dobrá kuchyně a spalo se mi jako doma, jen ten pes, co si hrál asi od 4 do 5 ráno s ježkem, nebo co to bylo, byl na zabití).
Vstal jsem po sedmé, snídaně se podávala v osm. Sbalil jsem si saky – paky, ostatně moc jich nebylo. Oblečení jsem měl kromě bundy Abisko Rain Jacket, kterou jsem měl srolovanou v běžecké vestě – ULTRA RUN 140 G BACKPACK, všechno na sobě. Ve vestě měl ještě dvě datlové tyčinky s mladým ječmenem, jako poslední záchranu před naprostým vyhladověním, mapy, dobíječku na mobil a hodinky a nabíjecí čelovku Fenix HL26R a dvě lahve na vodu UltraAspire (zakoupené v Trailpointu u Michaela Dobiáše. A to bylo všechno. Jo vlastně ještě dvoje papírové kapesníčky pro náhlý případ a compresní návleky, kdybych potřeboval vyztužit nohy, které by se mi už únavou podlamovaly.
Jak vidíte, moc jsem si toho s sebou nevzal, tedy ještě jsem měl peněženku, ale její obsah jsem mohl využít jen velmi málo, protože možnost někde si něco koupit a doplnit zásoby jídla a pití moc nebyla.
Skoro celý den na míchaná vajíčka
Ke snídani jsem si dal míchaná vajíčka, jednu housku s máslem, druhou s máslem a jahodovou marmeládou, sklenici džusu a konvičku kafe. V místní pekárně jsem si chtěl koupit ještě čerstvý štrůdl, ale pak si řekl, že se nebudu hned po ránu přežírat, a vydal jsem se vstříc svému největšímu běžeckému dobrodružství.
Vyšším Brodem jsem se prošel, vyfotil klášter a na okraji se pak rozeběhl. Doběhl jsem k Čertově stěně, chvíli se tu pokochal a běžel dál. Vyklestilka, kopec, na jehož vrcholu (887 m nad mořem) jsem si říkal, že má docela příhodný název, jsem začínal pociťovat, že je docela teploučko. Kapličky (935 m nad mořem), pořád to stoupá, naštěstí do Přední Výtoně už to jde z kopce. Mám v nohách půlmaraton, a to si zaslouží pivo a kafe. Vzpomínám si, jak jsme tu před rokem strávili víkend při natáčení Party maraton. Není čas na vzpomínky – makám dál.
Svatý Tomáš, je půl jedné. Přemýšlím, zda není čas na oběd, žaludek však ještě nevysílá žádné signály, tak běžím dál. Někdy má člověk dát spíše na rozum než na potřeby těla, jak se později ukázalo, byla to jediná šance dát si něco teplého.
Přední Zvonková – penzion zavřený, tak jsem si v kravíně vyprosil vodu (obě čtvrtlitrové lahvičky již dávno vyschly). Zadní Zvonková (mám maraton) – zdejší penzion sice jídlo nabízí, ale protože jsem tu až v půl 3, tak mám smůlu. Jak mi bylo sděleno, byla tu před mnou velmi početná cyklistická výprava a ti všechno snědli. Dávám si tiramisu, půl litru točené kofoly a kafe. Doplňuji obsah lahviček na vodu a běžím dál.
Po rovině nebo jako horolezec
Mám možnost běžet po rovině do Nové Pece, odtud pak do Stožce, Nové Údolí a Strážný, nebo to vzít přes Smrčinu, Hraničník, Plechý na Třístoličník a odtud dolů do Nového údolí. Rozumný by si řekl, že poběží tou snadnější cestou, ale…
Běžím samozřejmě směr Smrčina. Zprvu to jde, cesta je pohodlná a rovná. Najednou odbočka doleva a začíná mi docházet, že tohle nebylo to nejlepší rozhodnutí, co jsem dnes učinil. Zpátky ale nechodím a už vůbec neběhám, takže se vydávám vzhůru. Před vrcholem kolikrát nevím kudy dál, cesta zarostlá kapradím naznačuje, že po ní už dávno nikdo nešel. Jsem nahoře (1326 m nad mořem).
Říkám si sláva, teď to půjde po vrstevnici na Plechý (leží ve výšce 1378 m nad mořem). Chyba lávky, začínám klesat směrem na Hraničník (1283 m nad mořem), sešup pokračuje dál až na Studničnou (1160 m nad mořem) a Rakouskou (1020 m nad mořem). Tady se to začíná konečně zase lámat vzhůru. Když mluvím o lámání, tak mám na mysli i nohy, protože to je hodně tvrdej trail, kousek rovné cesty abys tu pohledal, jen kameny, kořeny a močály.
Pořád to ale není to nejhorší. Začínám stoupat na Plechý, cesta na něj od Plešného jezera je výživná, ve srovnání s touhle je výstup na Sněžku po schodech z Černé Pece procházkou. Začínám být nervózní, jedna lahvička vypitá, před sebou stěnu, a to vím, že z Plechého na Třístoličník se taky moc běžet nedá, a z Třístoličníku dolů do Nového údolí už teprve ne. Kromě vody začínám mít problém i s časem, a žaludek už by prý taky něco dal.
Při stoupání šetřím každý krok, respektive udělám pár kroků nahoru a vydýchávám se, šetřím každou kapku potu i síly. Konečně jsem na vrcholu. Rozhlédnu se po krajině, udělám pár fotek a mastím dál. Oproti roku 2003 je to tu úplně jiné. Tehdy byl vrchol Plechého a vlastně celá cesta až k Třístoličníku porostlá stromy, dnes je tu, po řádění kůrovce, planina. Jen dole u země se začíná znovu probouzet život. Cesta je však lepší, tehdy tu měsíc před námi řádil orkán Kiril a my museli přeskakovat množství padlých kmenů, těch 5,5 km nám zabralo tři hodiny. Teď mi na to stačí jedna. Aspoň že tak. V osm večer stojím před německou chatou na Třístoličníku, zavřeno – premává se jen do pěti hodin.
Makám dolů, jediná šance na to ještě dneska něco koupit je v penzionu v Novém Údolí (myslím si). Voda už mi dávno došla, není divu při těch nastoupaných metrech a pečení se na otevřené planině při více než 20 stupních nad nulou. Hele bystřina, nelením a doplňuji zásoby. Kopnu do sebe půl litru chladivé vody, naplňuji obě lahvičky a mažu dál.
Na samotě u lesa
Dorazím do Nového údolí. Sláva, na terase penzionu sedí parta lidí, vypadá to nadějně. Vstoupí pikolík, na mé otázky po jídle odpovídá záporně – vaříme jen do 5 hodin. A něco studenýho, třeba utopenec nebo tlačenka by nebylo? Nebylo! A co kafe? Už máme vyčištěnej automat, takže sorry!
Dám si pivo, to jediný je „ochotný" natočit a 4 tatranky – čeká mě dlouhá noc.
A kdeže jsem se to setkal s takovým nadšením? UBYTOVÁNÍ NA ŠUMAVĚ – hotel Nové Údolí, rozhodně nedoporučuji!
Vypil jsem pivo, snědl dvě tatranky, dvě si schoval na noc a vyrazil dál po trase. Pak jsem si to ale rozmyslel a vydal se do civilizace. Říkal jsem si: za celý den jsi utahanej, dehydrovanej (vypil jsem dvě piva, jednu kofolu a cca 2 litry vody) a hladovej, někde to s tebou sekne, bude lepší, když to bude někde u silnice, kam pro tebe někdo může dojet, než někde uprostřed šumavských hvozdů.
Vydal jsem se tedy po cestách, které znám z doby vandrování s teletem na zádech, do Stožce, Českých Žlebů, Strážného, odtud směrem na Horní Vltavici, Borovou Ladu, Kvildu a Modravu, a tam se uvidí.
Tohle rozhodnutí mě zklidnilo, věděl jsem, co mě čeká, a celkem se na tu noční cestu pod oblohou posypanou hvězdami nebo zalitou světlem měsíce těšil. Těšení trvalo jen chvíli. Před Horní Vltavicí mám na kontě dva maratony, ale taky jsem zaslechl něco jako vzdálený hrom. Kouknul jsem se do mobilu na předpověď počasí a bylo po radosti – déšť od půlnoci do 4 ráno. Nakonec se to trošku posunulo, pršet začalo až v jednu a vydrželo do pěti. Měl jsem však skvělou nepromokavou bundu, nohy potřebovaly stejně umejt, zbavit potu a zchladit, jen do těch bot mi téct nemuselo.
Šel jsem nocí, na cestu si svítil čelovkou, silnice pustá prázdná, snědl jsem ty dvě tatranky, a dalo by se říci, vesele si vykračoval, a těšil se na ráno, až si někde koupím snídani. Dostal jsem hlad, u sebe měl pořád ty dvě datlové tyčinky poslední záchrany. Po tatrankách jsem sice neměl už chuť na nic sladkého, ale hlad byl silnější. Rozbalil jsem jednu a pomalu začal ukousávat. Za chvíli byla ve mně, kupodivu nebyla ani tak sladká a příjemně klouzala do krku, přestože jsem byl poměrně dehydrován.
V Modravě mám na kontě už třetí maraton, je něco před sedmou ráno, krám otvíral až v osm, tak jsem šel do Srní. Tady konečně měli otevřeno. Koupil jsem si dvě housky, sýr, sladký Birell a láhev vody. Snědl jednu housku se sýrem, vypil Birell a vydal se do Prášil.
Prášili – Konečně pořádný jídlo
V Prášilech jsem byl akorát na oběd, těšil jsem se na něj, ale zároveň měl za ty dva dny docela stažený žaludek a nevěděl jsem, jestli ještě nezapomněl vůbec něco přijímat.
Chvála Bohu nezapomněl:-). Dal jsem si kulajdu, tu můžu vždycky, a kuřecí prsa s houbovým soté. Nějak jsem zapomněl objednat přílohu, ale nakonec mi to stačilo. Zapil jsem to jedním pivem, dal si kávu. V obchodě si koupil vodu a Míšu a šel si na chvíli natáhnout nohy do stínu.
Zavolal jsem Jirkovi Kadlecovi, doprovodu party, která běžela už pátý den Poutní maraton. Domluvili jsme se, že to odtud vezmu směrem na Velhartice, a on mě někde po cestě naloží.
Štráduju si to, teď už poměrně vesele, dál, už vidím konec cesty, i když nevím, kde mě zastihne:-), sluníčko mi spaluje zátylek, lýtka už mám zapálený a spálený dávno, ale všude je krásná svěží příroda, no jako na Šumavě.
Když ke mně Jirka dorazí, zastavuju Superlife, ukazuje 169,7 kilometrů. Někdo by si řekl, že už jsem to mohl dojít na těch 170. Mohl, ale proč si neschovat něco na příště? Ještě něco k aplikacím, měl jsem puštěné i Endomondo, ale nevím proč, po sto kilometrech se začalo nějak zastavovat, asi není nastavené na takové výkony:-).
Než nasednu, ukrojí mi Jirka krajíc chleba a dva kousky salámu. Spokojeně žvýkám, popíjím cocacolu a je mi tak nějak blaženě. Jsem zpátky, a i kdyby to mělo být pro ty dva dny, stálo to za to!
Teď trochu reklamy – kdo nechce, číst nemusí:-)
Nepromokavá, dokonale prodyšná běžecká bundaAbisko Rain Jacket
Salming nešije jen skvělé běžecké boty, šije i skvělé bundy na běhání. Už jsem běhal v hodně bundách, o nichž výrobci tvrdili, že jsou nepromokavé a přitom se v nich člověk nepotí. To první vždy platilo, to druhé ani náhodou, u téhle bundy však platí i to druhé. Vzal jsem si ji spíše kvůli tomu, aby mě v noci ochránila proti chladu, na sobě jsem měl jen tričko s krátkým rukávem (to bylo tedy Nike a vzal jsem si ho, protože je příjemně jemné a já potřeboval něco, v čem ani zpocený nebudu celý odřený. To splnilo do puntíku, navíc velmi rychle schlo), ale ochránila skvěle i proti dešti a nebránila v rozhledu (má příjemnou kapuci, která ochránila mě i čelovku).
běžecká vesta – ULTRA RUN 140 G BACKPACK
Kdo mě zná, tak ví, že hrozně nerad nosím při běhu cokoliv na zádech, prostě to nemám rád a cítím se v tom neohrabaně, drkám do toho lokty, a vůbec mě to omezuje v pohybu. Navíc nemám rád zpocený záda.
Tuhle vestu jsem si pořídil hlavně na MIUT, kde vás bez něčeho podobného prostě nepustí na start. Prostě jsou akce, jako je MUIT či to, co jsem se chystal zdolat, kde se bez něčeho, do čeho dáte jídlo, pití, něco na sebe, neobejdete. Vesta má spoustu šikovných kapsiček, kam dáte láhve na vodu, bundu, jídlo, lehké funkční oblečení, mapu, baterku. Vesta sama o sobě váží 140 gramů, s tím, co jsem v ní měl, vážila kilo a půl, ale vůbec jsem ho na sobě necítil. Váha se příjemně rozložila na zádech i na hrudi, vesta přilnula k tělu – neposkakovala (ani se na těle nehnula) a záda jsem neměl zpocená, což byl další příjemný bonus.
Běžecký pás Freebelt
Při běhání potřebuju něco, do čeho dám mobil, nemám totiž rád ty kapsičky na ruce, tak jsem až dosud používal ledvinku. Ledvinka má ale ten problém, že je trošku neposedná, že když běžíte déle a v bocích splasknete, začne se točit, a to, co v ní máte, poskakovat. Tenhle pružný pás ale ne. Takže už ho používám k velké spokojenosti půl roku a nemůžu si ho vynachválit. Každý, kdo ho u mě vidí, a po jeho vychválení si ho koupí, ho pak taky chválí, kudy běhá.
Nabíjecí čelovka Fenix HL26R
Jako nemám rád nic na zádech, tak od nepaměti, tedy od doby, kdy se objevily na trhu první čelovky, děsně nerad běhám s čelovkou. To jsem si, když jsem musel běžet v noci, radši vzal do ruky pořádnou obyčejnou baterku, protože u čelovky jsem měl pořád pocit, že buď oslňuje mě, nebo ty, proti nimž běžím, a já stejně pořádně nevidím na cestu. Takže když jsem byl požádán, zda bych tuhle čelovku opruboval, byl jsem k tomu skeptický. V tu chvíli mi vytanula v mysli scéna z filmu Postřižiny: „Ale já vám říkal, že všechno sežeru“. No, čelovku jsem nesežral, zato ji v noci rozsvítil, nastavil si jeden z možných programů a vyběhl. Byl jsem mile překvapen, na čele mi nevadila (zapomněl jsem dodat, že nemám rád cokoliv na hlavě) a já viděl, a dokonce mě viděla i auta, která jela občas proti. Takže jo, tuhle čelovku můžu bez zaváhání doporučit.
Datlové tyčinky s mladým ječmenem
Dneska si připadám jak agent s teplou vodou, dělám tady hodnocení na věci, který jsem až dosud moc nemusel, a navíc to hodnocení vychází moc dobře. Takže, pokud jde o Datlové tyčinky s mladým ječmenem, tak si přečtěte, co jsem psal už výše v textu, protože ke všemu se ještě děsně nerad opakuju:-).
Jo, a kdyby vás zajímalo, co jsem měl na nohách, tak Salming Trail T2 a nic, teda neklouzaly, nemám žádný puchýř ani žádné odřeniny, a pod nimi jsem měl Běžecké trailové ponožky V3.0 a znalí ví, že pokud jde o puchýře a odřeniny, tak ponožky jsou důležitější než boty.
Vložit komentář
Krásné....běžet po tak nádherných místech šumavy byl určitě zážitek.....jsi pořád ultra běžec Miloši....smekám
Já oceňuji nejvíc, že to bylo bez podpůrného týmu. Veškeré "zázemí" na svých zádech, klobouk dolů.
Bohužel mám v zapadlejších končinách naší republiky taky neblahou zkušenost s nízkou úrovní, resp. neexistencí služeb.
Hrozně moc se mi líbí lidskost pana Škorpila – jak připouští, že nepohrdne pivem, kofolou nebo salámem ... i já po doběhnutí neocením nic víc, než krásně hořké pivo. :-)
Miloši,jste borec!Krásný článek a neskutečný výkon!Ať se daří i nadále.
Miloši, krásný článek, neskutečný výkon .... bylo z článku cítit, jaká očista těla a ducha Tě provázela celou cestou ... úžasné ...
