Milan Šumný – jak jsem běžel 24hodinovku v ALBI
Na začátek bych zmínil, že jsem nebyl dobrý na chemii, ale musím říct, že chemie mezi mnou a Milošem zafungovala na první dobrou. Trénink napsaný na „Milana" funguje naprosto skvěle. Je to jedna část celé skládačky (trénink, cvičení, regenerace, jídlo), ale bez správného tréninkového plánu to nejde! Jedno bez druhého nefunguje…
Do Albi jsme přijeli po poledni. Následovalo ubytování, vyhledání restaurace – nevěřil bych, jak dobré jídlo může být v nádražní restauraci – ve Francii. Pak jsme se přesunuli na stadion Municipal, kde se to celé mělo odehrávat. Ihned po příjezdu na místo činu se nás ujala Sussan, neustále se usmívající žena, která se o nás po celou dobu pobytu skvěle starala. Po registraci, vyfocení se s místním atletickým bossem, jsme si šli projít trať a okouknout, co nás v sobotu čeká a nemine. Poté následoval přesun na hotel a příprava věcí na den D. V podvečer jsme vyrazili na pasta party, kde jsme se vydatně najedli, napojili a probrali vše možné i nemožné… Tento den jsem si dal klid od telefonu a musím říct, že takový klid jsem dlouho neměl a zpětně to musím vyhodnotit jako velmi dobrý tah! Absolutně čistá hlava. Do postele jsme se dostali v cca 22 h…
Ráno v 7 h vstávání, snídaně a hurá na stadion, vynošení celého arzenálu, zabrání vhodného místa v refresh pointu a příprava všeho potřebného. Domluva s Gábinkou, jak budeme fungovat. Máme to tak vždy, co kdy a jak a proč a co kdyby náhodou… Ono to stejně bude všechno jinak, ale plán být musí.
V 9:45 h rozprava ve francouzštině. Naštěstí vždy přítomná Sussan zaběhla na start informovat nás o všem nutném.
V 10 h start, svítí sluníčko, příjemných 15 stupňů. První hodinu běžíme společně s Milošem, poté se naše cesty rozdělí. Vůbec nevnímám, co se děje kolem a běžím si to svoje. Dávám si co 40 min něco k jídlu, nejvíce sušenky a tvarohové šátečky od Gabči, občas ovoce. Celkem to utíká, v mysli si povídám se všemi svými kamarády, na které nemám vždy tolik času, kolik bych chtěl mít. Gabča mi chce dát info, jak si stojím ve výsledkové listině, ale odmítám to. Nejsem tady kvůli výsledku, ale pro splnění limitu. 220 km, to je to číslo, proč jsem dnes tady. A jestli budu 5. nebo 50. je mi jedno…
Po zhruba 10 hodinách přichází první menší krize v podobě rozhozeného žaludku. Gabča mi dává hustou zeleninovou polévku, po které se vše jak mávnutím kouzelného proutku změnilo a bříško bylo jako v bavlnce. Mám pocit, že do konce závodu jsem jí snědl tak 2 litry. Jinak jsem běžel na zmíněné sušenky, polévku a dále mléčnou rýži, sýry, brambůrky, bramborovou kaši, přesnídávky, čokoládu, colu, ionty (je mi zle, jen to píšu – kdo mě zná, pochopí)…
V každém případě tělo funguje skvěle a mám neustále pocit, že se musím trošku brzdit. To, že jsme se cca tři týdny před závodem potkali s Milošem a v noční Praze ladili ještě běžecký styl, nyní vnímám jako skvělý nápad, protože jsem to konečně trefil a po závodě ocenil, že mě nebolí ruce, krk, ramena, prostě nic, co občas bolí každého po delším běhu.
Počasí se mění každou chvilku, silný vítr, déšť, celkem nepříjemné, ale vše se dá vydržet. Jen ty louže…, vlhko v botách prostě nemám rád! Po půlnoci se to uklidňuje, vítr je celkem OK, déšť přijde už jen lehký nad ránem.
Pro mě první silný moment přišel, když jsem po cca 19 h protnul hranici 200 km. Nikdy jsem tak „daleko" neběžel. Nádherný pocit. Ještě 20 km… Mezi 6. a 7. hodinou ranní začínám jen chodit. Cítím přitahovač na pravé noze a nechci jít přes závit. V té době už vím, že jsem na prvním místě. Gabča svědomitě hlídá druhého v pořadí, ale náskok je tak velký, že není potřeba bláznit. Když jsem protnul 220 km, ukápla slza a zavolal jsem na Gabču: „Tak asi opravdu jedeme!" Gabča na mě zkusila, že když mám splněno, jestli nechci zastavit, ale i ona věděla, že bych to nikdy neudělal. Do konce jsou ještě více než dvě hodiny, tak žádné zastavování. Není to závod na 22 h, ale 24 h! každý metr se počítá. Poslední půl hodinku jdeme s Milošem spolu a povídáme si, o všem. Děkuji mu za vše, co pro mě dělá. Není to jen o tréninku, ale i o lidském přístupu a pochopení. Slyšíme výstřel a stojíme, nutné foto (že žijeme) a pomalým krokem docházíme na centrálu závodu. Tady se potkávám s Gábinkou a společně si krásně pobulíme. Ona byla celou noc vzhůru! Neuvěřitelné! Přinesla mi vždy to, co jsem potřeboval, informovala rodiče, děti (kteří drželi palce, posílali zprávy a energii celou noc) a kamarády. Povzbuzovala mě! Obrovské díky lásko!
Se všemi závodníky se v cíli zdravíme, gratulujeme si navzájem a vyjadřujeme respekt. Je cítit přátelská atmosféra a velká úleva…
Byl to krásný závod a už teď se těším na další. Rád plánuji a přípravu si užívám. Strašně mě běh baví, Miloš mi ukázal, jak důležitá je v ultra trpělivost! Bez Miloše bych totiž 100 km nebo 24 h běžel už dávno! Jak by to dopadlo? Bledě, jsem si jistý! Na postupný progres si tělo lépe zvykne a ono nic neuteče. Vše má svůj čas a já si rád počkám…
Na konec mi dovolte zmínit ještě dvě důležité věci. Cvičení s kamarádem Mirkem Touškou, které mi dává neskutečnou sílu a poznání limitů svého těla. Je to vždy velká zábava, i když mi občas není do smíchu! Druhá věc je regenerace a masáže od Martina Lacka. Je neuvěřitelné, jak Martin dokáže poznat, kdy je jaká masáž vhodná a co mé tělo potřebuje. Jak jsem psal na začátku, není to jen o jedné věci, o jednom člověku. Je to komplet, který může fungovat jen jako celek, a jak to vypadá, mně se to nějakým zázrakem podařilo dát dohromady.
Ale jsem stále na začátku, chci na tom dále pracovat a zlepšovat se. To nejlepší nás teprve čeká!
Vložit komentář
aktualne 6. na spartathlonu na 222km, uzasny!
Krásný výkon a zároveň inspirativní. Tak ať na spartathlonu pěkně bezi v závěsu za Radkem
Opožděná gratulace! Myslím že 236 km a 600m za 24h je nad moje chápání, a určitě pro moje pochopení, přes závit :-) Celý život sportuji, ale když čtu některé články o uběhnutých kilometrech a časech v článcích bežecké školy a Miloše Škorpila, zdá se mi to neuvěřitelné... Jestli ono něco na těch konspiračních teoriích nebude. Jakože Elvis Presley byl mimozemšťan... Jestli třeba náhodou Milan a Miloš nejsou z jiné planety... :-) Přeji, ať vám to i nadále oběma ve zdraví běhá!!!
obrovský respekt a obdiv, už v Plzni bylo skvělé koukat jak ti to letí, jen 12 borců a Míša Dimitriadu dokázali nakroužit více v celé české ultra historii, gratuluji, v září budu držet palce
Znám Milana od dětství, vždycky byl houževnatý a dával si velké cíle. Mám radost,že se mu povedlo dát dohromady tuto skládačku. Ke své cilevědomosti a neuvěřitelné píli, mít kolem sebe správné lidi. Držím palce po celou jeho cestu a těším se na další zpravy :-)
