UŽ TÉMĚŘ NEVIDÍŠ, TAK NEMŮŽEŠ BĚHAT... OMYL! JDE TO A JAK NADŠENĚ!
Při mém několikaletém sporadickém běhání po rozbité asfaltce u nás v lese by mě nikdy nenapadlo, že je možné se rozběhnout více. Mé běhání se do letošního srpna omezovalo tak maximálně na délku pěti kilometrů.
Musím uvést, že kvůli vrozené vadě sítnice již téměř nevidím. Zhoršující tendence mé vady způsobuje, že vidím obrysy lidí, aut a domů tak na metr před sebou. Volné prostranství a cesty se také ještě dají zvládnout a tak můžu na své lesní asfaltce i sám pobíhat. Asi si řeknete, jak je to možné? Ale popisování využívání ostatních smyslů je pro nezasvěcené na dlouho a raději se vrátím k tomu mému „rozběhnutí se“.
Jako už několikrát v mém životě v tom hrála shoda jistých náhod. Kamarád dal na mě tip Nadaci Leontinka, která pomáhá nevidomým dětem a mládeži. Oslovili mě, zda bych za ně běžel na Run tour v Olomouci. Kývnul jsem a odvážně se přihlásil na desítku. No jo, ale bude to závod a ne nějaké pobíhání o samotě v lese – budu muset víc potrénovat a hlavně potřebuji traséra, který bude mýma očima. Na trénování jsem se vrhnul s radostí a traséra jsem nechal na Leontince.
V den závodu 24. srpna přišlo náhodné osudové setkání s mou novou trasérkou, která se přihlásila na výzvu na facebooku. Jitka Matějcová Dohnalová, úžasná to žena, byla hozena do role trasérství po hlavě, aniž by věděla, co ji čeká. Na leckdy úzkých cestičkách olomouckého parku se této role zhostila na výbornou. Díky ní jsem nakouknul do běžecké komunity a díky radám, zkušenostem, informacím a nadšením ostatních si běh začal konečně užívat. Začal jsem běhat pravidelně ve svém lese desítku a získal lepší kondičku, která se na dalším závodě hodila. V Brně na Run tour jsme s Jitkou zaběhli desítku pod hodinu (cca 56 minut).
Koncem září vyběhla štafeta Miloše Škorpila „895 kilometrů za deset dní, Aš – Košice pro Achillovu PATU" a já věděl, že se k tomuto charitativnímu běhu musím přidat. Prvního října, kdy štafeta probíhala přes Olomouc, jsem běžel po předchozí domluvě, že někdo z běžců mě vezme takzvaně „na gumičku" jako trasér. Neměl jsem ani tušení, že toho dne uběhnu (sice neoficiálně, ale přece) svůj první půlmaraton. Nedají se dost dobře popsat ty krásné pocity, že to jde. Celou pouť štafety až na Slovensko jsem sledoval na facebooku, velmi emotivně a s dojetím, až do vyvrcholení Mezinárodním maratonem míru v Košicích 6. října 2013.
Další dny plynuly opět obyčejně. Běhal jsem si svých deset kilometrů sice nepravidelně, ale snažil jsem se alespoň třikrát až čtyřikrát týdně. Proložil jsem si to ještě jedním závodem Run tour v Praze s trasérem Ivem a říkal si: „Hlavně dávat bacha na nohy“. Věděl jsem, že v listopadu chci do Františkových Lázní na 24hodinovku, kde se setkám s ostatními běžci štafety Aš – Košice. Moc jsem se těšil i kvůli tomu, že to není závod, ale takové běžecké setkání nadšených běžců, kteří chtějí udělat něco pro dobrou věc a podpořit PATU. Tady o časy a prvenství opravdu nešlo. Měl jsem svůj tajný cíl, který jsem si tam splnil díky všem těm úžasným lidem v zázemí i na trati v lázeňském parku a trasérům Jitce, Martinovi a Lence. Svůj cíl, uběhnout první (opět neoficiální) maraton jsem dokonce překonal.
Závěrem tohoto mého malého vyznání chci podotknout, že pro mě není důležité sbírat rekordy ve vzdálenosti a čase, ale stále si užívat tu radost z běhu po boku fajn lidí na různých cestách a tratích. Nezlobte se na mě, běžci, že vámi zdvižený palec nemůžu opětovat, pokud mi to trasér nesdělí...
Prostě nevidím, ale přesto běžím!
Vložit komentář
Palec nahoru, klobouk dolu !
