Maratonští poutníci – pohoda na každém kroku – úsměv na každé tváři
Domů jsem z Francie ze závodu Paříž – Colmar, kde jsem doprovázel Romana Psůtku a o němž více v týdnu, dorazil v 6 hodin ráno. Vysprchoval se, dal kafe a pospíchal společně s Tomášem Veleckým do kostela sv. Mikuláše, kde v 9 hodin začal 2. ročník Poutního maratonu. Už dole pod schody se dalo cítit, že je něco ve vzduchu. To něco bylo lidství, pohoda, láska, přátelství… cokoliv vás napadne ve vztahu k člověku a lidské komunitě.
Před kostelem hrál hlavní roli otec Petr Hruška, jenž byl doslova všude, skromně v ústraní stála Eva Kolafová, která se chystala uběhnout svůj první maraton.
Eva měla na krku malovaný šátek „Běh na dlouhou trať“, který můžete až do středeční půlnoci vydražit na www.aukce.farnostcheb.cz.
Celý prostor před kostelem bzučel jak úl chvíli před tím, než z něj vyletí nová královna. Byť jsem poslední tři dny spal v autě a poslední dva dokonce za jízdy, a naspal dohromady asi 12 hodin, byl jsem v tu chvíli nabit energií, jako kdybych si šlehnul.
I počasí jakoby vytušilo, že se tu dnes odehraje něco naprosto výjimečného. Zatímco v pátek se nahoře ženili všichni čerti, dneska bylo počasí naprosto ideální. Lehký větřík, sluníčko, teplo tak akorát, prostě lepší by si běžec nevymyslel. Nejdříve jsme si dali centimaraton, při němž jsme vytvořili nekonečného lidského hada, pak se vydali na svou cestu chodci a už nastal ten správný čas vyběhnout na trať mezi Chebem, Maria Loretou, Waldsassenem, Kappelem, Bismarckovou rozhlednou na Zelené hoře, sv. Annou a znovu Chebem.
Trouby zaduly a vyběhli jsme. Tempo bylo nejdříve volné, takže jsem stačil udělat pár fotek a pak vlčáci na čele zrychlili. Na prvním semaforu byli pryč. Vzadu zůstala Danča, Dana, Lucka, Irena a Richard. Za námi se vydali na cestu cyklisti, kteří nás začali brzy dojíždět a předjíždět. Běželi jsme své tempíčko, užívali si novou trať, kterou vymyslel Petr Hruška. Lucka nám hlásila kilometry, které jsme uběhli a jež vyčetla ze svých nových garminů. Dana se zastavila až na první občerstvovačce a pak na prvním kopečku. Na Loretu ale, byť byl závěr do kopce, vyběhla. Zde už měla pocit, že má odběháno a tak jako loni už si do Waldassenu jen dojde. Ale chyba lávky. Jakmile se objevil skopeček, dal jsem povel běžet. Jakmile se objevila rovina či dokonce kopeček, byl to pro ni a Lenku povel: přejdi do chůze! Ale nakonec jsme do Waldassenu dorazili a to dokonce před panem Rynešem.
Ve Waldsassenu jsme se občerstvili, chvíli čekali, že zříme nezvyklou svatbu, abychom se dozvěděli, že „teprve je proměna" a bude to ještě na dlouho a nastoupili do autobusu,
abychom se dali odvézt na Kappel a dali si konečně Wursta, na nějž jsme se těšili už ve Waldsassenu, ale nebyl na něj čas.
U sv. Anny jsem už byl natolik vytuhlý, že jsem si dal hodinku „20“, Tomáš a Richard mě následovali, dámy však odešly na Zelenou horu.
Pak už jsme jeli do cíle, většina si dala výborný Dančův guláš, chvilku jsme poklábosili, shlédli fotky z celého Poutního maratonu a byl konec. Sice vše skončilo, ale v našich srdcích tenhle den zůstane navždy.
Poutní maraton v Chebském deníku
Vložit komentář
Děkuju, bylo to hedně hezké. Poznala jsem nové cyklisty a cyklistky, běžce, chodce, průvodce. Bylo cítit celou atmosférou, že se tu snoubí zápal do hýbání se a Boží doprovod. Příští rok určitě zase ráda pojedu a ráda této vaší akci udělám propagaci i v Karlových Varech. Už nyní jsem zavěsila tuto propagaci na své stránky ať si to přijdou užít i jiní. Děkuju Julie
Teda říkali jste párky, ale že tolik druhů... Bylo to fakt skvělé, už se těším, že si to za rok zopakujem!
Jó, bylo to krásný, z Chebu na Loretu šunutím a pak od autobusu k Anně a zpět chůzí. Příští rok určitě zas, moc ráda jsem vás všechny viděla.
Ta fotka s párky z hospůdky ukazuje to, co že jsme to viděli z třetího poutního místa na Kapplu, tedy ne kostel, ale dlouho očekávané občerstvení v podobě pravých bavorských parků různých druhů. Bylo fakt docela veselo. :-)
