Pro odlehčení jeden příběh že šuplíku, který se nikdy nestal
Komu není rady, musí se mu do toho strčit čumák aneb příběh, který se snad nikdy nestal a nestane.
Do startu Hervis 1/2maratonu Praha už zbývá jen jeden den, takže je ta pravá chvíle na trošku odlehčení, ale také na připomenutí si pár základních pravidel úspěšného běžce. Činím tak trošku netradiční formou, ale vězte, že mnohé z toho, co je pod tímto úvodem napsáno, není pouhá autorská fantazie, ale skutečně, byť možná trošku jinak, se stalo.
Tento příběh vyšel na Běžecké škole 26.3.2009
Čtěte: Jedenáctý pražský půlmaratón – ohlédnutí
Bylo čtvrteční ráno, Mem listoval svým tréninkovým deníkem, co chvíli koukl na fórum a mezi tím také do Runu. Měl natrénováno jak nikdy. Nebyl už úplným začátečníkem, pár závodů – včetně několika maratonů – měl již za sebou, ale pořád si nebyl jistý sám sebou. Stále si moc nevěřil. Hlavou mu táhly stále stejné otázky: „Mám formu – nemám formu? Mám dát na rady a už nic nezkoušet, nebo bych si měl ještě zkusit, jak na tom jsem? Přece nějaká desítka mě nezabije, když jsem v tréninku naběhal stovky kilometrů! Jasně, odpoledne si ještě naposledy zkusím, jak na tom doopravdy jsem.“
Jsou tři hodiny odpoledne. Mem stojí na začátku svého oblíbeného tréninkového okruhu. Nejdříve si dá lehce tři kilometry, protáhne se, následuje pět svižných rovinek. Třikrát se zhluboka nadechne a jde na to. Vyběhne. První kilometr – super: „Tak rychle jsem ho nikdy neběžel." Následuje druhý, třetí, pátý, sedmý kilometr. Mem běží jak s větrem o závod. Teď už by ho nedokázalo nic zastavit. Je tady poslední kilometr. Koukne na stopky v rukou a nechce věřit svým očím. Jooooooooooo. Dobíhá. Mačká stopky. Čas ukazuje 34:30. O minutu zlepšený tréninkový osobák. Spokojeně si vykluše dva kilometry a míří domů.
Cestou potká Járu: „Ty brďo, v sobotu budu trhat asfalt, si ještě neviděl, jak mi to dneska šlapalo." Chvíli mu nadšeně vykládá, jak to dneska střihal.
V euforii ještě vyběhne schody do čtvrtého patra. Doma sáhne do ledničky, spokojeně vyndá jednu orosenou Stellu. Vklouzne do něj, jen to zasyčí.
A je tu páteční ráno. Mem sedí v křesle a říká si: „Bylo to rozumný včera běžet tu kontrolku?" Nahmátne mobil a volá starému trenérovi: „Víš," leze z něho zvolna, „původně jsem si chtěl jen vyklusat, ale pak mi to tak pěkně běželo a nakonec z toho byl neskutečnej čas, o minutu lepší než kdykoliv předtím, jen teď nevím, jestli jsem udělal dobře, nebo jak? Myslíš, že s tím ještě něco půjde udělat, abych mohl vůbec zítra běžet?" Starý trenér jen v dálce zakroutí hlavou a hlesne: „Jo! hovňajs.“
Příběh však nekončí
Je pátek poledne. Mem sedí v kuchyni a přemýšlí: „Mám si dát jen ty těstoviny s brokolicí, květákem, troškou kuřecího masa a smetanovou omáčkou, nebo si mám dát pořádnej biftek s vajíčkem a hranolkama? Nebyl by to Mem, kdyby to nevyhrál biftek. Přeci jenom kus pořádné flákoty je kus pořádné flákoty. „Přece to nebudu zapíjet džusem, to chce pořádnej beer," přemýšlí, když baští tu půlkilovou porci svíčkové. „Sem tam dal nějak moc toho pepře, asi to budu muset spláchnout ještě jedním, nebo mi shoří huba," nedá mu to, poté co první sklenice ukázala dno. Nakonec žízeň uhasily čtyři „zrzavý“.
Příběh běží dál
Je skoro deset hodin večer. Mem se pomalu probral z neklidného poobědního spánku. „A sakra, už mám zase hlad." Udělá revizi ledničky. „Nějak jsem podcenil nákup," říká si v duchu, když objeví jen jedny sardinky. „No rybičky jsou prý zdravé, naštěstí mi tu zbyl alespoň kousek okoralého chleba a hele, támhle je ještě kousek másla." No je trošku žluklý pravda, ale svý ještě odvede. Pivko došlo, čaj nikdy nesmí překročit práh jeho úst a tak to zapije jen vodou z kohoutku.
„Měl bych si alespoň připravit věci na ráno, abych pak něco nezapomněl," byla jeho poslední myšlenka, než zase usnul.
Je sobota dopoledne, malá ručička se nebezpečně blíží k desítce a velká ku dvanáctce, když se jakž takž probírá. Ještě jakoby v mátohách si dá věci do tašky a vyráží na metro. „Snad ještě stihnu prezentaci," valí se mu hlavou. Stihl to jako poslední. Sedí na klandru a mudruje: „Namazat podpaží, vnitřní stranu stehen, chodidla – no jo ale čím, vazelína je doma v koupelně hezky na poličce. No, snad se pro jednou nic nestane. Ponožky. A kruci, kde mám ty ponožky? No tak poběžím v těch vlněnejch, co mám na nohách. Aspoň, že jsem si vzal ty svoje starý dobrý Mizuna. Nějak se otepluje, to by se dalo běžet jen v trenkách a tílku. Hm, nedalo, v tašce nejsou. Tak tedy poběžím v dlouhých elasťákách a mikině. Hlavně, aby to už odstřelili.
Bang! Mem vybíhá mezi prvními. „Hele, ono to běží, to bylo řečí o nějakém vyspání, lehkém jídlu, odpočinku. Kecy, kecy, kecy. Dneska těm černouškům natrhnu triko, se budou divit. Kolik že to říkali, že bere vítěz? Desítku a v eurech. No, to bude máti čučet. Koupím jí alespoň pořádnou lednici, aby se tam vešlo víc kuželek.“
Desátý kilometr. „Hele, kam všichni tak spěcháte? Vemte mě taky s sebou, já tu nechci zůstat na chvostě sám. Ne, já ještě nechci do toho autobusu, já ještě můžu chvíli po svých.“
Je 15:30 a Mem se proplíží jako úplně poslední místem, kde ještě před deseti minutami byla cílová brána, která nyní už leží splasklá opodál a čeká, až jí strčí do krabice a postaví zase za sedm týdnů, až se poběží Volkswagen Maraton Praha. Že mu někdo pověsí na krk metál už ani nevnímá.
Plouží se zapadlými uličkami velkoměsta, na krku se mu houpe pamětní medaile a tiše si říká: „On ten Miloš měl přeci jenom ve všem pravdu.“
Půlmaraton a nespíš i maraton v Praze, po letech ve svých termínech nebudou, ale to nám nesmí vzít chuť k životu. Až se koronavirus přes nás přežene, zase vyběhneme, teď je důležité používat mozek a dodržovat opatření, která nám pomohou ve zdraví přežít.
Důležité je nemyslet si, že nám se nemůže nic stát, takže když jdete mezi lidi, mějte roušky, nebo cokoliv přes obličej, co pomůže tomu, aby my jsme ohrožovali ostatní a snad budete mít mít štěstí, že potkáte stejně inteligentní lidi, jako jste vy a taky s ochranou přes obličej.
Vložit komentář
Miloši, moc jsi mě plotěšil tak rychlou odpovědí na můj komentář. Moc a moc bych uvítala setkání s Tebou a seznámení s Danou, ráda bych si s Vámi pohovořila. Otázkou je: kdy a kde, nejsem často doma. Navrhuji, zdali by se Vám hodilo: Odjíždím z Curychu v pondělí 26.1. večer autobusem Student Agency a v Praze na Florenc bych měla dojet 27.1. v 6:30. Jízdenku z Prahy do Liberce jsem si ještě nekoupila, takže bych mohla jet domů trochu později. Doufám, že nebudu hodně unavená. Takže napiš, zda by Vám to vyhovovalo. Vlasta.
Miloši, dloufám, že mohu jako žena o 10 let starší, tykat, nevím, zda jsme se někdy viděli. Před mnoha lety jsem trochu úspěšně běhala, na přelomu století pausa a až po roce 2006 jsem si občas zaběhala. 29.12.2014 jsem objevila na internetu Běžeckou školu M.Š. a teď čtu, popřípadě si dělám zajímavé výstřižky a jen lituji, že takové možnosti a informace pro běžce nebyly už dříve.
A teď k tomu článku. Chtěla jsem běžet v Curychu Novoroční maraton (tedy já jen 1/4 maraton) – nejen že jsem už 2. měsíce neběhala, ale jezdila na kole nebo na rotopedu, závod jsem snad vzhledem k věku zaběhla dobře (za 1:12:25 – závodní duch mě po letech neopustil), ale chyba byla při večeři před závodem- muž se mě zeptal, jestli může být biftek, doufala jsem, že neuškodí – bohužel ani po 5 hodinách jsem ho nestrávila, tak mi bylo dlouho zle. Takže kdybych už přetím přečetla tento článek, biftek bych nepapala.
Jinak jsem za těch pár dní u článku 172, takže mě čeká ještě pořádná porce – moc se mi líbí i Přeběh Ameriky. Přeji moc síly a energie při organizování Běžecké školy. Vlasta Rulcová, Liberec
Vlasto, díky za komentář a komplimenty :). Moc dobře si na tebe pamatuji, patřila jsi k nepřehlédnutelným osobnostem v běhání, takže o to víc mě těší, že Běžeckou školu vnímáš tak pozitivně, neboť jsem ji založil hlavně pro to, abych tu díru, o níž mluvíš, a sice že je škoda, že v době, kdy jsme byli na špici, nic takového nebylo, vyplnil. Přeji ti šťastný života běh, a pokud bys souhlasila, rádi bychom s tebou udělali s Danou rozhovor, protože si myslíme, že bys byla dobrou inspirací pro ty (a nejen ženy), které (kteří) se sami sebe ptají, jestli i v pozdním věku má smysl být v pohybu.
Miloši, tak žádné zrzavé, žádné tempo, jen opravdu lehký výklus … jestli to zítra nebude pod 100 minut, tak si mě nepřej!
