Znovu zažít ten pocit…
Z půlmaratonu jsem měla jako nováček na startu vytrvalostních běhů velký respekt. Čím více se blížil den D, tím častěji jsem si v hlavě přehrávala, jaké to asi bude, až poběžím s dalšímu 10.000 běžci Prahou. Před očima mi vyvstaly vzpomínky z dob, když jsem na trati ještě stála v řadách dobrovolníků tleskajících každému z těch statečných lidí, kteří se nebáli postavit na start takto náročného závodu za jakýkoliv povětrnostních podmínek. Myslela jsem si, že při závodu okolí ani nebudu vnímat a budu se soustředit jen na to, abych to přežila a dopravila své unavené tělo do cíle a tam padla.
To, co se ale ve skutečnosti stalo, předčilo i ty nejpozitivnější představy. Na seřadišti jsem se shledala s Milošem a ostatníma holkama – „PIMkama“. Měla jsem radost, že tam nestojím úplně sama a můžu se jim svěřit se svými obavami a vyslechnout si, že i ostatní mají strach. Po trochu nervózních asi 20 minutách jsme konečně uslyšely výstřel a dav se pomalu začal sunout kupředu. Po úvodních deseti minutách, kdy jsme více šly než běžely, jsme se konečně dostaly do míst, kde jsme mohly v klidu začít běžet.
Karolína, nejzkušenější běžkyně naší skupinky, se ujala vedení a určovala nám tempo. Začaly jsme si povídat, nakonec i zpívat a závod začal plynout jako nedělní procházka. Necítila jsem žádnou bolest, neuvědomovala jsem si počet již uběhlých kilometrů… Ani jsem nezaznamenala překročení pro mě magické hranice 15-ti kilometrů, za kterou jsem se v tréninku nikdy nedostala. Celou cestu jsem se cítila skvěle, běh jsem si užívala snad jako nikdy a ostatní závodníci jen nevěřícně kroutili hlavami, když viděli naší veselou a rozvernou skupinku, která i na 19. kilometru zpívala, fotila se a vychutnávala atmosféru závodu. Na cílové rovince jsme se chytily za ruce a protože jsme se celý závod řídily heslem jedna za všechny a všechny za jednu, protly jsme cílovou pásku všechny najednou. To, co přišlo poté, byl pocit naprosté euforie, štěstí… A v hlavě mi naskočila jen jediná myšlenka, že tohle chci zažít znovu!!!
A proto se již za pár dní postavím na start královské běžecké disciplíny – MARATONU, o čemž se mi ještě před pár měsíci ani nesnilo. Ale jen díky NIM se nebojím a jdu do toho… velké mé díky patří hlavně Karolíně.
Vložit komentář
Táňo svělý. To jsi mě překonala, já až příští rok, snad. Roman(katapult)
Od odhekané12timinutovky k maratonu, jeden by nevěřil! :-) maraton ve škole, v práci, a pak ten pravý! respekt!
Obdivuji všechny, kteří běhají, Obdivuji všechny, kteří běží závod. Já to neumím, mně stačí turistika.
Děkuji moc... Snad doběhnu i maraton se stejně skvělým pocitem! Tobě hlavně hodně štěstí v Londýně...budu držet palce! :)
Stejná myšlenka mi naskočila při doběhu mého prvního maratonu. Tenhle nepopsatelný pocit chci zažít znovu. Táňo, tak držím palce! Ať to letí...
