Moje cesta k maratonu…
Je mi 52 let a celý můj dosavadní život je spjat se sportem (sjezdové lyžování – závodně, plavání za fakultu, karate – hnědý pás, běžky jako doplněk, in-line brusle – maratony, horské kolo – závodně, paragliding pro tu nádheru volného splývání vzduchem…)
Moje cesta k běhání má tři mezníky:
Prvním a zásadním mezníkem v mé dosavadní sportovní kariéře byl těžký úraz páteře po pádu z výše
v roce 1997. Během krátké chvíle se mi obrátil život naruby, náročná operace, komplikované hojení, následně ¾ roku v korzetu. Vždy je nejhorší vzít aktivnímu sportovci pohyb a navíc nabídnout nejistou zdravotní budoucnost. První měsíce po operaci jsem směla pouze ležet nebo chvíli stát, takže veškeré svalstvo na dolních končetinách zmizelo, ale postupně s přibývajícími měsíci jsem se snažila alespoň o statická cvičení a stav se postupně zlepšoval, až jsem se v lednu 1998 směla vrátit zpět do zaměstnání. Od té doby mám v obratlích tolik oceli (Poldi Kladno), že by mi záviděli i u Rotta.
Můj psychický stav byl v té době následkem všeho, co jsem prodělala, na samém dně. Až jednoho dne se mi v zaměstnání dostala do ruky Pozvánka na Medica triatlon, který se měl konat za 8 měsíců a tehdy jsem poprvé pocítila to vnitřní vzrušení dokázat si něco velkého. Na tento triatlon jsem se přihlásila, a protože jsem ještě nesměla běhat, příprava spočívala v tréninku plavání a jízdě na kole. A tehdy v září jsem se Mistrovství ČR zdravotníků v Chomutově na Kamencovém jezeře zúčastnila a skončila zdaleka ne v poli poražených. To bylo moje velké osobní vítězství. Od té doby jsem se zúčastňovala těchto závodů každým rokem a postupně přibrala ještě závody na horských kolech a přesedlala na x-terru.
V té době už jsem začala i běhat, i když běh patřil vždy k mým nejslabším disciplínám a naběhané vzdálenosti nebyly nijak oslnivé. Na biku jsem jezdila až do roku 2007, tehdy nám umřel náš psí kamarád Doník, rodina prořídla, jak si postupně její členové budovali samostatný život, a já si pořídila nového psího kamaráda staffordšírského bullteriéra Jacka, který je svojí svalnatou postavou předurčen ke všem možným aktivitám, jen ne k doprovázení paničky na jejích cyklistických trénincích, a tak jsem kolo pověsila na hřebík. A tehdy jsem opravdu ZAČALA BĚHAT. No a když už jsem začala běhat, tak jsem si dala cíl – a tím bylo uběhnout půlmaraton (vždycky jsem k účastníkům dálkových běhů vzhlížela s neutuchající úctou), půlmaraton jsem si nadělila k padesátinám a od té doby se snažím zlepšovat svůj čas.
Posledním mezníkem v mém sportovním – potažmo běžeckém – životě byla kniha Born to run. Já jsem byla vždy příkladem sportovce, který vidí hlavně umístění na bedně a tomu vše podřídí. Po přečtení této knihy jsem se začala řídit starým tarahumarským principem, a to je běhat pro radost a především pro pocit sounáležitosti s druhými běžci. Je to osvobozující pocit a přináší své ovoce.A tak jsem se „s úsměvem na tváři" letos rozhodla absolvovat svůj první maraton a měla to velké štěstí, že jsem byla vybrána do Women’s Challenge 2012.
Budu vděčná Miloši Škorpilovi za veškeré rady, kterých se budu poctivě držet – tak slibuji:-).
Vložit komentář
Ahoj Blanko,
je mi 51 a vloni jsem si splnila svůj sen a zaběhla první maraton , tak dobře vím , o čem mluvíš.Běhej hlavně pro radost,netlač zbytečně na pilu a určitě se Ti podaří svůj cíl dosáhnout..
Držím Ti palce
Lenka
Blani, tolik síly, co máš Ty po těch komplikacích se zády – to Ti může závidět každý! Drž se – Ty i Jackoušek!
držím palce, naviděnou na trase pražského maratonu
Blani, jsi úžasná, vůbec nepochybuji, že maraton zvládneš!
