Jak Pátečníci dobývali Dyleň a Petr běžel do Teplé
28 kilometrů, i když s poměrně značným převýšením, to by neměl být zas takový problém. Nahoru to šlo skoro samo, tedy alespoň mně. Dolů kupodivu taky, jediná potíž byla v tom, že mi došla voda a zastihla noc a taky to bylo trošku delší, než na co moje nohy byly nachystány.
Všechno bylo jinak. Původně, jestli si ještě vzpomínáte, jsem stanovil první trénink na Poutní ultramaraton. Na to jsem způsobil Petrovi Hruškovi dilema, protože by rád běžel sebou a taky rád byl na diecézní pouti v Teplé. Tak jsem konspirativně přeplánoval na dvoudenní výběh, no když došlo na lámání chleba, tak jsme zjistili, že v sobotu bych běžel nejspíš sám, a tak jsme se vrátili k původní variantě, pozměněné o to, že se nepoběží v sobotu, ale v pátek odpoledne – a tím to začalo být zajímavé.
Prvotní páteční varianta totiž spočívala v tom, že 28 kilometrů se dá snadno, byť s tím převýšením, zvládnout do tmy a třeba i na ty, co jim to tak neběhá, počkat. Ovšem 44 kilometrů odběhnout za 4 a půl hodiny, do té doby bylo jakž takž vidět, to už vyžadovalo naprosto jiný přístup. Navíc jsme vyběhli ještě zhruba o patnáct minut později, takže o ně se potřebná doba ještě zkrátila.
Ale co, bylo krásně, ani horko, ani zima, a tak jsme vyběhli. Vláďa Němec, Honza Valečka ze Skalné, a Petr Hruška. Eva Kolafová vyjela jako cyklistický doprovod, s tím, že se případně s Petrem v běhu prostřídá. Na Loretě se k nám měl přidat ještě Jirka Rebenda ze Znojma, který dělá lékaře v Plavně. Běželo se nám poměrně plavně, cesta vesele ubíhala, kilometry naskakovaly. Z Hrozňatova na Loretu jsme si dali malou rozcvičku v běhu do kopce. Bohužel Jirka tam nečekal, tak ho Petr navigoval dále po trase na Mýtinu.
Na Loretě Petr přesedlal na kolo a rozeběhla se s námi Eva. V Mýtině se jal Petr vyhledat Jirku, zatímco my jsme šli pomalu vpřed. Když už se nám zdála chůze dlouhou a taky jsme začínali trošku vychládat, tak jsme se opět rozeběhli. Petr nás dojel asi po čtyřech kilometrech s tím, že Jirka běží kdesi za námi. Pak došlo zase k přesedlování, a mezi tím jsme s Vláďou a Honzou zabočili po červené prudce vpravo do lesa. Petr s Evou tuto odbočku minuli a tak jsme se rozdělili. Zatím co my šplhali příkřejším svahem, oni to vzali trošku okolo, ale nakonec museli nastoupat to, co my. Jenže my toho nastoupali trošku víc, protože když už jsme byli těsně pod vrcholem, tak jsme začali sbíhat a to nám bylo divné, přeci jenom vrchol leží nahoře, že? Tak jsme se drobet vrátili ve vlastních stopách, našli patřičnou pěšinku vzhůru a o tři čtvrtě na 7 jsme stanuli na výhledové skalce.
Obkroužili jsme vysílač a vydali se na zpáteční cestu. Při tom jsme potkali Petra, Evu a Jirku. Zatímco ještě oni vybíhali k vrcholu, my jsme už sbíhali dolů, i proto, že oni chtěli končit v Mýtině a nám tam odtud do Chebu zbývalo ještě dvanáct kilometrů.
V prvním seběhu jsme s Vláďou poněkud odběhli Honzovi, v dalších sebězích začal zaostávat i Vláďa.
O Honzovi jsem nějak tušil, že také skončí v Mýtině a když začal zaostávat Vláďa, měl jsem za to, že se nakonec spojí a i Vláďa pak dojede do Chebu autem. Navíc Vláďa je zdejší, takže ví i ve tmě kudy a kam, což u mě tedy absolutně nehrozí ani ve dne, natož v noci.
Doběhl jsem zpět na Loretu, tam už mě začala docela zmáhat žíža, měl jsem sebou sice láhev ionťáku, ale vypil ho dřív, než jsem potřeboval. Taky jsem měl zato, že to bude trošku kratší než výsledných 45 kilometrů, na něž nakonec moje trasa narostla, protože jsem v závěru nemohl už jít po optimální trase, ale musel to vzít po silnici. Když jsem pak v půl desáté sedal do Draka, měl jsem docela ušoupané nožičky.
Protože jsme museli v časovém presu trošku upravit trasu a nemohli si v jejím rámci zaběhnout na střed Evropy, tak nám nezbude než si to dát ještě jednou, což ale nyní nevím kdy, možná až na jaře, nebo v zimě na běžkách. Ale jak se můžete přesvědčit na fotografiích, které jsem cestou pořídil, výběh na Dyleň rozhodně stojí zato.
Slunce sice zapadá, ale cesta se otevírá
Sobotní Petrova cesta do Teplé
Koleno se dnes trochu začalo ozývat tak po 15 km, ale ke konci (24 km) se zase uklidnilo. Jinak jsem byl rád, že jsem se do Teplé doplazil, a to jsem to díky různým zkratkám a startu až v Úbočí stáhnul na 30 km, přičemž na posledních 6 km jsem si stopnul auto, abych stačil závěrečné požehnání… Ale snažil jsem se proti horku, kořenům, močálům, bloudění a kamenitým cestám nebojovat, ale brát, „co mi cesta dává" – a bylo to skvělé! :-)
Běžecká pouť do teplé v obrazech
Mapa s výškovým profilem – pátek
Mapa s výškovým profilem – sobota
Vložit komentář
No, když to čtu, tak si říkám: To (myslím tu dehydrataci) mají ti chlapi zjančení z toho, že když k nim na cestě tam na Mýtině přijede první občerstvovačka, tak jí pohrdnou a peláší si to dál. No nic, říkáme si, schováme těch 6 lahví pitné vody za bukem, abychom je měli k dispozici při zpáteční cestě. No a zpátky se zase zjančí, takže jim to ani nestačíme říct, že tam na ně čeká pramenitá voda (natož, že kousek pod Mýtinou je v lese na žluté minerální pramen)... Jooo, kdyby se sporťáci víc kamarádili s tůristy, nemuseli se tak stresovat... ;-)
No nic, bylo tam ale spoustu pěkného, snad se mi o tom taky podaří vytvořit nějaký článeček. Zatím nabízím komentované fotky:
https://picasaweb.google.com/102358784420467384119/BezeckaPoutDoTeple
Miloši, tušil jste správně. Počkal jsem na ostatní na Mýtině, protože jsem si byl jistý, že za světla do Chebu nedoběhnu. Navíc jsem počítal s těma 28km , což si myslím, že ve finále tak nějak vyšlo. Vy jste s Vláďou z té Dyleně neběželi, ale přímo letěli, a přestože jsem se Vás snažil dohnat abych se s vámi oběma rozloučil a řekl ať na mě nikde nečekáte, sem vás do Mýtiny už nedoběhnul. Jinak díky za fajn odpoledne s poznáním nové „turistické“ trasy na Dyleň. Večerní společné doplňování ztracených energetických zásob bylo neméně příjemné.
Tak jsem měl naplánováno září včetně série závodů (10.9. Praha Mattoni GP, 17.9. Stokholm ½ maraton, 25.9. Běchovice a 28.9. Svatováclavský běh F. Lázně) již od zveřejnění běhu na Dyleň. Původně ohlášených 28 km se jevilo jako optimální vrchol vytrvalecké přípravy. Proto jsem fotbalovému týmu Odravy přislíbil výpomoc na následující den v mistrovském fotbalovém utkání, i když jsem doufal, že jich bude dost a já na hřiště nebudu muset.
Člověk míní, Miloš plánuje a Odrava se neschází. Tak jsem si v pátek odpoledne z důvodu malého zpoždění zaběhl cca. 2 km na sraz pátečníků a vyběhli jsme z mého pohledu do známých míst ale za neznámých okolností. Průběh dost věrně popisuje Miloš až na Dyleň a i pro mne to byla pohoda. Seběh z Dyleně, zejména v nerovném terénu jsem musel z důvodu mých kolen již po záruční době běžet opatrně a tak jsem mírně za Milošem zaostával a až se mi tak na 30 km ztratil. To už se začalo stmívat a hlavně jsem již neměl vodu a začal cítit dehydrataci. Tak jsem kopečky nahoru chodil a dolu a roviny běhal a takto jsem běžel až do úplné tmy. Pak z obavy špatného došlapu ale i nedostatku energie poslední 4 km po domácí šlapanské cyklostezce jsem z celkových 44 km již došel. Domů jsem došel ve 21:30 a byl jsem pyšný, že jsem splnil Milošův Bobřík odvahy nebo snad i přežití. A podezírám Miloše, že nějak zařídil, že se mužstvo Odravy nesešlo úplně dobře a tak jsem druhý den sehrál celých 90 minut. Jednak jsme vyhráli a dokázal jsem i běhat celý zápas. Asi dobrý oddíl. A tak snad ten svůj zářijový plán splním a ještě mám Milošova Bobříka.
