Jarní radost
Týden se otočil a máme zase sobotní ráno. Ráno, kdy nešátrám ve 4:20 po budíku a nenutím ho, aby to zkusil ještě jednou za deset minut. Ráno, kdy se mohu vrátit zpátky do postele a ještě lenošit nebo si číst. Často se mi nepodaří spát dlouho, ale vždycky vyčkávám v teplém pelíšku alespoň do sedmé, kdy se rozezní zvony na místní kapli. Jejich zvukem se tiše pokochám a sobota může začít.
Jedno mají všechny mé soboty společné – jdu běhat. Ale dnes cítím, že běh bude jiný než doposud. Nebe je modré, země obeschnutá, sluníčko lehce hřeje už teď po ránu. Dnes žádný asfalt ! Z řady bot vytahuji krosky a začínám si představovat, kudy poběžím. Vyhrává polní cesta kolem křížku ke studánce, na Chabaně, lesem k Velehradu…….
Okamžitě cítím rozdíl měkkého dopadu nohy do kypré hlíny a ten příjemný došlap si užívám a radost proměňuji za vyšší rychlost. První čtyři km stoupání, ale radostné, protože nohy běží a ta tam je únava, kterou jsem pociťovala v týdnu. V předzahrádce domku na okraji Chabaní se pyšně napařují barevné krokusy, sněženky a dokonce i minikosatečky. Tak tyto jarní květy si musím přinést domů. Nebojte se, nešplhám přes plot jako v dětství, kdy jsem kytičky chodila „ krást“ pro mamku. Vytahuji z opasku fotoaparát a mám je.
Vbíhám do lesa, poslední úsek stoupání a pak přijde pár kilometrů z kopce, a to jsou pěkné fofry. Lesní cesta ještě nestihla vyschnout, v blátíčku to lehce klouže a cítím, jak kousky bláta odlétají od bot a lepí se na lýtka. Ten pocit evokuje vzpomínky na jeden z loňských závodů, Kokina běh. V propozicích stálo – kros. Kros, to byl do té doby pro mne ryk motorů smýkajících se motorek, stříkající bláto a špinaví závodníci. Tak nějak to vypadalo na krásné trase tohoto závodu – lesní cesty, kaluže, noha občas po kotníky v blátě, špinaví běžci. Tak to má být, říkala jsem si a hnala se ve své blátivé krustě radostně do cíle. Dlouho jsem nemohla pochopit, proč tolik závodníků brblalo, že pořadatelé trasu nezměnili.
Až za dlouho mi došlo, že kros není běh blátem :)
Ale zpět k dnešnímu nádhernému dni. Běží se mi lehce, takže mohu intenzivně vnímat okolní krajinu. V paměti se mi zachovaly obrázky srny vyběhnuvší z křoví těsně přede mnou, dravých ptáků kroužících na modrém nebi, stromů, polí hnědých i začínajících se zelenat. Ale nejvíc hemžení kolem úlů v lese, které nenechává na pochybách, že včely se probudily ze zimního klidu do jara.
Nabitá elánem, s hlavou plnou plánů, co všechno dneska ještě udělám, se vracím domů. Jestli jsem pak byla pilná jako včelička nevím, kus práce jsem udělala. A tak myslím, že zaslouženě sedím u plápolajícího ohně, se skleničkou báječného červeného moravského vína a snahou převést do slov pocity z krásného jarního dne.
Vložit komentář
Jani, a dneska se to opakovalo. Já myslím, že už je to jisté :-) Ať se nalévají pupence i míza do našich nožiček !!!! Ilona
Ilonko, mluvíš mi z duše, já dnes vyběhla na svůj zatím nejdelší běh a mám přesně podobné pocity. Stalo se někdy mezi čtvrtkem a pátkem. Člověk vyšel ven, nasál a věděl, že jaro je tady. Dneska jsem běhala celkem 2,5 hodiny, potkala jsem stádo deseti srn, nespočetně strakapoudů, sojek a jiné drobné havěti. Všechno kolem mě dýchalo a křičelo, že jaro je tady. Stejně tak na mě dýchá atmosféra z tvého příspěvku. Paráda.
