Proč je na tom český běh tak, jak je?
Tuhle otázku si už skoro dvacet let pokládají jak odborníci, tak laikové. Odpověď není až tak těžká. Jen jí nějak nechceme slyšet. Není to jen o běhu, je to o nás, o společnosti a protože BĚH je život, musí se zákonitě vše, co ovlivňuje život u nás, promítnout i do úrovně běhu. Jenom aby nedošlo k mýlce, teď mluvím o závodním běhu, protože ten rekreační je rozhodně na vzestupu, což tím nejlepším způsobem potvrdil jak Hervis ½maraton Praha, tak Volkswagen Maraton Praha, ale potvrzují i účasti na ostatních běžeckých závodech pořádaných v České republice.
Závodní běh trpí tím, že jsme Češi a jako takoví si myslíme, že „přečůráme svět“. Prostě, že to co platí jinde, nemusí platit i nás, že pokud chci mít úspěch, musím mu leccos podřídit. Nemyslím tím nějaký asketický způsob života. Myslím tím to, že musíme ctít přírodu v nás. Přírodou v nás míním to, že pokud chci dosáhnout nějakého výsledku, musím se na něj připravovat tak, že mu podřídím vše ostatní. Nebudu objíždět týden co týden v sobotu a v neděli běžecké závody, abych si na nich vyběhl nějaké ceny a tím přilepšil svému rozpočtu.
Nezpochybňuji myšlenku, že závod je nejlepší trénink. Vše má ale své zákonitosti. Vydávám-li týden co týden ze sebe vše, kde má to chudák tělo nějakou energii načerpat, aby mě pak dokázalo vynést na vrchol. Vždyť nemusíme chodit daleko, Dvořák, Šebrle, Špotáková, Roman Kreuziger taky nezávodí týden co týden. Jasně, ti mají zajištění a bla, bla, bla. To je všechno pravda, ale to neznamená, že se lze dostat k vrcholu tím, že se budu týden co týden bezezbytku vydávat.
Mnozí z našich „vrcholových“ běžců namítnou, že oni se nevydávají zcela, že běží jen tak napůl, jen co je soupeři donutí. Bingo. Jak mě může takovýto přístup dovést na vrchol, jak může být takovýto závod nejlepším tréninkem. Navíc hodiny na cestách na závody taky naše tělo vyčerpávají. Zatímco doma ve známém prostředí by mohli opravdu pořádně zatrénovat a také si však dobře odpočinout.
Příklad za všechny.
Nejedná se v tomto případě o vrcholové běžce, ale taky už ne o rekreační běžce. Jedná se, jak se dříve říkalo, o výkonnostní běžce. Běželi v šesti týdnech Pražský ½maraton, Pojizerský ½maraton, Nasavrky, Pardubický ½maraton, a pak se diví, že když mají tak naběháno jim na 30. km maratonu dojde dech. Podejť by ne, je s podivem, že jim došel až tam. Kde mělo to jejich tělo energii načerpat, když skoro týden co týden, navíc na rozdíl od našich „špičkových“ běžců, oni ty své závody jdou vždy naplno!
Prostě obecné zákonitosti nejdou přečůrat, pokud se chtějí běžci z tohoto začarovaného kruhu dostat, musí změnit své myšlení, svůj přístup. Nemá cenu se vymlouvat jen na to, že běžci černé nebo tmavé pleti mají lehčí konstituci, od mládí se honí se lvy a podobně. Slova ještě nikoho na piedestal nepostavila.
Ostatně, pokud stále nevíte o čem mluvím, tak Zavařte si dostatečné množství konzerv
Vložit komentář
