Na srdce je cyklostezka z Ostrova do Stráže nad Ohří, a ta panoramata!
V sobotu jsme měli v plánu 26 km. Říkám si, to bude pohoda, jen musím najit trasu, kde to odběhnu. U babi na Klínovci jsem si vzhledem k počasí (šílený vítr, déšť, sníh, trakaře) netroufal. Tak jsem si nechal poradit. A zábava začala.
Ráno jsem do sebe místo snídaně hodil 10 lentilek, které jsem potichu ukradnul prckovi:-D. Pak mě zmerčil, tak jsem musel 3 vrátit:-D. Nachystal jsem si ionťák, podíval se na počasí dole pod kopcem, dal na radu a jel do Ostrova nad Ohří, s tím, že si dám rovinatou trasu do Stráže nad Ohří.
Obléknul jsem se a po osvícení, že si přeci jen vezmu teplejší ponožky a tričko navíc, jsem sednul do auta a vyjel.
Dorazil jsem do města, přivítala mne krásná cyklostezka kolem nádraží. Nádherný asfalt. Vítr a déšť sice docela trápily, ale my běžci nejsme z cukru, no ne? Vybíhám. První kilometr pohodička, rozklus, tepovka zlobí a ne a ne slézt dolu. Kašlu na ni, minulý trénink byl stejný.
Po prvním kilometru asfalt skončil a cyklostezka se zlomila do srázu do zahrádkářské kolonie. Bahýnko jedna báseň, sucho v botách jsem uhájil do třetího kilometru, kdy jsem cáchnul do líbezné kaluže, která nemilosrdně naplnila vodou i druhou botu. Ok, aspoň, že jsem se ještě nevymáznul na tom kluzkém bahně.
To mi vydrželo asi do pátého kilometru. Při seběhu z kopce se v blátě nemilosrdně poroučím k zemi a jako tatranský bob sjíždím odhadem 10 metru tak kvalitním šusem, že bych předjel i Alberta Tombu v cíli obřího sjezdu.
Zvedám se a mažu dál. Nemusím ani říkat, že rovinku jsem zažil pouze na prvním kilometru, jinak běžím, haha, spíš se plácám jako kačer v blátě z kopce do kopce.
Sbíhám do Velichova (nejsem si 100% jistý názvem, přeci jen oči jsou bahýnkem a slaným potem lehce rozostřené). Hurá asfalt. Do další vesničky je celkem i rovina (40 m převýšení se nepočítá).
Za vesnicí začíná další překvápko. Cyklostezkou (vážně by mne zajímalo, kdo ji vymyslel a jestli se tam byl vůbec někdo z ouřadu projet) běžím blátem, hnojem, po kolena bahnem a završeno sešupem v poli tak prudkým, že kloužu na botách a opět přistávám na pravý bok a frčím s líbezným mlasknutím do nejbližší větší kaluže, kde se vleže konečně zastavuji. Představuju si, že až prcek povyroste a bude zlobit, že ho sem vylákám a zničím:-D.
Dobíhám do Stráže nad Ohří. Poslední 2 kilometry nejsou kopce, ale o to víc prší a fouká. Ale jen tak mimochodem, ta panoramata jsou vážně pěkná.
Na 14. kilometru se otáčím a proti větru s vodorovným deštěm se vydávám na cestu zpět. Velichovský kopec do Ostrova přežívám jen náhodou, ve druhé třetině vzpomínám na telefonní číslo kamarádky, která dělá operace srdce, a přemýšlím, na kdy nejdřív mne vezme na výměnu pumpy, jejíž tlukot přehlušuje místní klekánici.
Vybíhám bahnem na nejvyšší vrchol trasy a zase se sunu kačeřím krokem dolů. Kaluže neřeším, jen si nechci ještě rozbit čuňu.
Dobíhám do Ostrova a užívám si poslední kilometr k autu, do tváře mi fučí orkán s deštěm. Dnešní běh byl fakt krutý. Vytahuju suché věci z kufru a převlékám se u auta od totálně zahnojených věcí.
Když už tam stojím v trenkách, pobavím nejen osazenstvo přijíždějícího autobusu, ale i hlídku místních měšťáků:-D. Borci jsou naštěstí v pohodě, tak mám veřejné pohoršení vyřešeno jen domluvou.
Sedím v suchých věcech v autě a jsem šťastný. Běhání totiž nikdy není nuda a dnešní trénink mne možná posunul k tomu, že si jednou splním svůj sen a odběhnu sedmdesátku v Alpách.
Fakt mne to dnes bavilo. Dnešní čas neřeším, tepovku už vůbec, šlo o přežití, a o morálně volní vlastnosti:-).
Díky za tip na trasu (mimochodem nastoupáno 520 metrů), možná by to bylo i na převýšení lehčí na Klínovci. Ale fakt to stálo za to. Jsem rozbitý a neskutečně šťastný. Možná začínám chápat Milošův „šťastný života běh"!
Vložit komentář
