Ohlédnutí Běžících pohodářů za Vltava Runem 2015
Vltava Run 2015 je již týden historií, přesto jsem si jistý, že z myslí těch, kteří jej absolvovali, ještě dlouho nevymizí, stejně jako z něj budou ještě dlouho žít Běžící pohodáři. A kdyby náhodou někdo z nich zapomněl, tak jsem nechal zpracovat domácí úkol, v němž měli za úkol si napsat, co pro ně znamenal. A co znamenal pro mě? Pro mě znamenal proběhnutí si Šumavou, Jižními a Středními Čechami – místy, kde jsem běhal a vandroval někdy v minulosti, ale i krásné spoluprožívání se všemi, kteří běželi se mnou.
Obsah [skrýt]
Jitka Faronová
Vltava run byl silný zážitek, který bude zapsaný v mém srdci. Byl to můj první štafetový závod, plný smíchu, běhu, jízdy autem, objímání, pletení levá pravá strana, fandění, kvílení, setkávání s kamarády, užívání si doběhu ostatních v týmu. Bylo málo spánku a teplého jídla, ale to nevadilo. Nejkrásnější bylo, když jsem doběhla na předávku a tam mě vítal tým. Bylo to na pohodu a bylo to nádherné. Když je dobrá parta lidí, tak je všechno krásné. Doběhli jsme v pořádku a bez zranění, a to je pro mě nejdůležitější.
Marie Maňasová
Na uplynulý víkend jsem se moc těšila a ještě víc se ho bála. Chvilku mi trvá, než se „zabydlím" ve skupině pro mne neznámých lidí, o to horší je to v případě, že větší část té skupiny se navzájem již zná. Svoji porci odvahy a extroverze jsem vyčerpala v okamžiku, kdy jsem zareagovala na tvůj příspěvek na FB a poprosila o zařazení na „soupisku" Běžících pohodářů. Takto odvážná jsem maximálně jednou za pět, deset či dvacet let... No a hlavně, pokud už se můžu považovat za cokoli „běžícího“, tak rozhodně jsem nikdy nebyla „pohodář“. Jako nejstarší ze šesti sourozenců jsem musela být hlavně zodpovědná, spolehlivá, praktická a schopná vždy hned reagovat a zabrat, na pohodu byli jiní...
O tomto víkendu jsem zjistila, že:
- lze běžet na pohodu a přitom téměř nadoraz
- je úžasné běžet sice sám, ale s pocitem, že minimálně jeden človíček tě netrpělivě čeká v cíli a dalších pár běží v duchu s tebou
- každou rovinku je potřeba si pořádně užít, aby bylo na co vzpomínat ve Štěchovicích na schodech, když už fakt nemůžeš
- se mi moc stýská po lidech, které jsem před dvěma dny ještě vůbec neznala
A to, že jsem si ty dva dny po dlouhé době fakt užila na pohodu, neznamená, že jsem přitom nebojovala jako lvice, byť jsem u toho tak hlasitě neřvala. Na každém svém úseku jsem nechala vše a někdy i daleko více, než bych bývala chtěla (dámy rozumí, pánové prominou) a bylo mi opravdu velkou ctí a ještě větším potěšením být součástí té krásné cesty od pramene ku Praze.
Lucie Macounová
Vltava run byl pro mě neskutečný zážitek, neměla jsem velká očekávání a o to to bylo lepší. Nádherná atmosféra a neuvěřitelně kooperativní přístup všech účastníků, organizátorů a dobrovolníků. Když jsem při seběhu k Živohošťskému mostu viděla, jak se ta malá šumavská Vltava změnila v obrovskou přehradu, měla jsem v očích slzy štěstí, že jsem to fakt zvládla:-).
Tomáš Asník
Sobota ráno. Budík zvoní. Čas na trénink. Letos dám maraton pod čtyři hodiny, to ale znamená, že se na něj budu muset trochu připravit. Proč to ale neodložit o pět minut, říkám si a znovu usínám.
„Miloš Škorpil shání lidi na Vltava Run“, probouzí mne o chvilku později Terka, která mezitím začala projíždět facebook. Informace, která mě probrala spolehlivěji než deset kýblů studené vody. Vltava Run, můj vysněný závod. Slyšel jsem o něm loni, když se běžel první ročník a okamžitě mne zaujal. Jen jsem si nedovedl představit, s kým bych ho absolvoval. Dvanáct lidí bych do týmu určitě nesehnal. Proto nepřemýšlím ani vteřinu, pouštím facebook i na svém telefonu a okamžitě se hlásím. O pár minut později Miloš píše, že jsem v týmu. Vyskočím z postele, rychlá hygiena, oblíct, obout běžecké boty a už s Terkou vyrážíme do parku. Rozbíhám se a jsem štěstím bez sebe. Trénuji na letošní Vltava Run.
V pátek po obědě vyrážím z domova směr Kladno. Tam se sejdu s Milošem a spolu pojedeme na start závodu, na šumavskou Kvildu. V autobuse se mi honí hlavou milión myšlenek. Jaké to bude, odběhnout tři úseky štafety během dvou dnů? A i když jsme Běžící pohodáři, nebudu na ostatní moc pomalej? A jak se mi vůbec poběží s lidmi, které znám jen z internetu?
Na Kvildu přijíždíme s Milošem jako poslední, ostatní jsou na večeři. Jdeme se ihned připojit. Vcházíme do sálu restaurace a já se seznamuji se všemi členy našeho týmu. Je jich na mě najednou moc, ale orientuju se. Znám alespoň jejich tváře. Teď si můžu ke každé z nich připojit i hlas a trochu je poznat na základě jejich vyprávění a rozhovorů. Dělíme se do třech aut a v rámci těchto skupinek dohadujeme strategii na sobotní ráno – v kolik snídáme, v kolik máme být na naší první předávce, jak se tam dostaneme a podobně. Jíťa rozdá trička a čelenky – naše poznávací znamení. Pomalu se trousíme na pokoje a usínáme v myšlenkách na následující dva dny.
Ráno se scházím na snídani s ostatními členy našeho auta – Zdenkou, Zdeňkem a Steffenem. Najíme se, balíme a vyrážíme na místo naší první předávky. Na místě jsme celkem brzy, proto vytahujeme z auta karimatky, usedáme na svah kousek od cíle úseku a povzbuzujeme přibíhající běžce mexickými vlnami. Když nastane předpokládaný čas naší předávky, stojíme už všichni u předávkového místa. Jsou tu s námi i Jíťa s Milošem, členové prvního auta. Zdeněk vyráží druhé Jítě naproti a podporuje ji tak v závěrečných metrech jejího úseku. Vzorová předávka doplněná povzbuzováním všech kolem stojících běžců z jiných týmů. Zatímco vítáme Jíťu v cíli, Zdenka se vydává na trasu své první etapy. Času ale není nazbyt a tak opět nasedáme do aut a vyrážíme na místo další předávky – tentokrát té mojí.
Úterý večer. Tělo se už pomalu vyrovnalo se spánkovým deficitem i s bolestí, kterou štafeta zanechala v nohách. Zaběhnout ty tři úseky během víkendu fyzicky není sranda. Ovšem vědomí, že jsem součástí týmu skvělé party s všeříkajícím názvem Běžící pohodáři, dělá z této akce ten nejúžasnější závod. Vzájemná podpora na předávkách, snaha každého člena vydat ze sebe pro tým to nejlepší, ale i pomoc a spolupráce běžců napříč týmy přímo na trati pro mne učinily tento víkend nezapomenutelným. Všechno jednou končí, skončil tedy i druhý ročník závodu Vltava Run. Nevyhráli jsme, ale cíl, s kterým jsme do závodu šli, tedy si ho užít, jsme splnili. Je mi jedno, že jsem letošní maraton nakonec nedoběhl. Tento víkend mi přinesl zážitek neskonale hlubší a intenzivnější. A tak obouvám běžecké boty a vyrážím do parku. Trénuji na příští ročník Vltava Run.
Jitka Dohnalová
Běžící pohodáři se stali partou slepenou z kamarádů a z lidí, kteří se přihlásili na výzvu Běžecké školy. Na seznámení a tvorbu strategie bylo málo času, ale přesto dodrželi po celých 35 hodin svůj původní cíl – doběhnout ve zdraví a hlavně v pohodě.
Celé dva dny na cestě, která byla cíl – otřepaná věta, ale zde platila naplno. Běžci se střídali na trati, potkávali na předávkách a také žertovali virtuálně na Whatsp. Technika je tedy spojovala, ale zároveň pozlobila. Nefungovaly lokátory GPS a tak se neustále počítal čas na cestě, časová ztráta a odhadovaný doběh.
Pohodáři běhali, skoro nespali, smáli se, přejížděli auty a těšili se do cíle. A když cíl dobyli a odjeli domů, zjistili, že se jim zdá o lokátoru, spěchají ve snu na předávky a že si na sebe zvykli. Co bude dál? Počkejme si, ale myslím, že cesta ještě neskončila…
Jitčino podrobnější vyprávění pak najdete na Bezva běhu
„Pomalý" Pepa Cupal
Napsal na Vltava Run jednu báseň
Jana Veselá
Jsem konečně v cíli, sháníme zbytek týmu, jsme tu skoro všichni, čekáme na Miloše a Jíťu (ta běží poslední úsek a Miloš s ní. Zdeněk vymýšlí, co uděláme, až přiběhnou. To zas bude SRANDA:-), už je vidíme, mají na sobě nová trička Běžecké školy (krásné) a my ostatní oranžová s nápisem Běžící pohodáři na zádech. Bude FINÁLE! Chytáme se všichni za ruce, Miloše a Jíťu necháváme uprostřed a běžíme do cíle, kde je páska. Metr před páskou dostáváme pokyn od šoumena Zdeňka, že UŽ! Padáme na břicho a plazíme se do cíle pod páskou. Směju se tomu ještě teďka! Fotíme se, zároveň loučíme, každý pospíchá domů, je to trošku smutné, tolik jsme toho spolu prožili a teď to spolu ani neprobereme, ale alespoň mně toto zůstane v srdíčku a bude mě to dlouho hřát. Je to nesrovnatelné s prožitím mého prvního maratonu před 14ti dny… ten se úplně vytlačit právě tímto silným zážitkem VLTAVA RUN 2015 s týmem BĚŽÍCÍCH POHODÁŘŮ. Budete mi chybět! Ale co prožijeme a sníme to nám nikdo nikdy nevezme… takže budete pořád se mnou!
Bylo to naprosto úžasné, skvělé, nepopsatelné, možná až teď v tuto chvíli mi všechno dochází. Miloši, díky moc, že jsem mohla být právě v tomto týmu, bylo mi ctí!
Řekl bych, že ještě něco dodávat by bylo zcela zbytečné, neboť ostatní již všechno napsali a mně zbývá jen napsat: Sejdeme se na Běhání po Česku, což je, či spíše i bude, Vltava Run 2016:-).
A takto viděl Vltava Run Honza Nestrojil
Vložit komentář
