1000 mil okolo ČR – E.T. chce do Znojma, aneb už nám hrabe
Vybíháme z Líčova ve čtyřech. Pavlína Hanušová, Petr Syblík, Martin a já. Za chvíli za sebou slyším: „E.T. chce do Znojma, E.T. chce do Znojma." Pomalu se přidávám a tak se tato věta čím dál tím častěji ozývá z míst, jimiž probíháme. Hrabe nám, a není se co divit, po tom všem, s čím jsme se museli za těch šestnáct dní poprat. Absolvované kilometry z toho byly to nejlehčí.
Musím uznat, že Novohradsko je také úchvatné, obdobně jako moje milovaná Šumava. Po pár kilometrech se dostáváme do Horní Stropnice. Ihned mě zaujme zdejší kostel a tak mé kroky míří dovnitř. Hned při vstupu mne uzemní ohromná energie, která zde proudí. Neznám moc kostelů, které by vám poskytly tak čistou a silnou energii jako tento. Pár minut stojím doslova přikován na místě a jenom tiše vnímám, jak mnou tato energie proudí. Petr s Pavlínou vstupují chvíli po mně a okamžitě jsou také přikováni k zemi. Vycházíme ven a ještě chvíli si připadáme jak v jiném světě. Prostě: „E.T. chce do Znojma.“
Vydáváme se na další cestu. Blížíme se k Novým Hradům. Několik metrů před námi přebíhá z jednoho na druhé kukuřičné pole stádo divočáků. Ani jsme jim nestačili udělit pokyny, jak správně při běhu dýchat. Spokojeně si pochrochtávali a my jim byli zcela fuk. Prostě už tam byli.
Pavlína nás zavádí do Terezina údolí. Krásně upravený park, který je prakticky součástí Nových Hradů. Čtyři kilometry, jež měří, oplývají krásnými stromy, skalními útvary a mnoha krásnými objekty. Ten, kdo ho před mnoha a mnoha lety aranžoval, měl zcela jistě nevšední fantazii a smysl pro harmonii.
V Nových Hradech se potkáváme s Pavlinými rodiči, kteří nám přivezli občerstvení. Jinak tito lidé mohou být motivací pro ty, kteří v pokročilejším věku nevědí, co s časem. Začali až okolo šedesátky jezdit na kole a dnes jsou zdatnými cykloturisty.
První půlku končíme po 33 km a jdeme na oběd. Po něm se k nám připojuje ještě Jan Bíba z Plzně. Honza za námi přijel z této dálky proto, aby nás podpořil a pomohl dokončit poslední, nejtěžší kilometry. Mohu říct, že Petr s Honzou nám opravdu moc pomohli. Petr se postaral o to, že jsme se nemuseli vůbec zabývat tím, kam běžíme a společně s Honzou se postarali o tempo. Petr navíc zaběhl úctyhodných 80 km. Honza se stal během tohoto roku osmým běžcem, o němž vím, že uběhl svůj první ultramaraton, a to 47 km.
Ještě před tím jsme ale dorazili na své pouti do městečka Litschau. Naše cesta zde vede nejdříve opět do kostela. Musí snad ležet na stejných siločarách jako ten v Horní Stropnici, neboť energie zde proudící jsou naprosto stejné. Je to nevšední pocit, zažít během jednoho dne dvakrát tak silný duchovní zážitek.
Den pomalu končí. Poslední kilometry na hranice dobíháme za tmy. E.T. chce stále do Znojma, ale naštěstí je natolik při smyslech, že se dokáže místních sedláků vyptat na cestu do Slavonic.
Tak už to máme jen za 63 km a jsme v cíli. Zítra nás čeká poslední díl naší nekonečné trasy a pak další skvělé dny při běhání s vámi všemi.
Přirozený běh je ladný jak běh šelmy a běží vám v ústrety
Tímto článkem vás zveme ke spoluúčasti na dalším Milošově běžeckém dobrodružství. Využijte jedinečné příležitosti Milošovy konzultace k vašemu běžeckému stylu za příspěvek na dobrou věc. To se přece vyplatí. Přidejte se k běhu Aš – Košice – 895 kilometrů za 10 dní na MMM Košice a pro „Achillovu Patu“.
Vložit komentář
