Splněný sen, aneb i cesta je cíl
Vždycky, když jsem četla profily holek z předchozích ročníků Womens Challenge, vrtalo mi hlavou, jak bych asi začala, kdyby se mi dostalo té cti a já měla vyprávět ten svůj. Ten okamžik nastal a já nevím, jak začít. Pokusím se do svého příběhu skočit rovnýma nohama :).
Běhat jsem začala znova loni na jaře, a to po 25 letech a 10 kilech. Co bylo tím spouštěcím mechanismem? Neříká se mi to lehce, ale byla to minulá, současná a bojím se, že i budoucí drogová závislost mého dávno dospělého syna, s tím související trestná činnost a několikerá stanutí před soudem. A když mi ne poprvé ukradl peníze, potkala jsem se s ním u soudu i já, a to v roli žalobce a můj syn v roli obžalovaného. Trvala jsem na potrestání a trvala bych i teď. Divím se, že rozsudek zněl tak mírně, pouze 300 hodin na veřejně prospěšných prácí.
V tuto chvíli jsem měla dvě možnosti: zaprvé – buď se zblázním, nebo zadruhé – na kolena mě nikdy nikdo nedostane. Se slovy musíš zabojovat, a to hned a rychle jsem se konečně rozhodla a začala se starat sama o sebe. Jednoho dne jsem se v 5 hodin ráno oblékla do sportovního a vyběhla ven. Připadalo mi to jako nejrychlejší a v danou chvíli i nejlevnější řešení, jak ven od všech starostí, indiánským během jsem „uběhla“ asi 2 km, trvalo mi to kolem 20 minut, málem jsem vyplivla plíce a doma jsem měla pocit, že mám za sebou výstup na Mount Everest. Druhý den to bylo o trochu lepší, začala jsem pobíhat pravidelně, uběhnutou vzdálenost jsem měřila podle stromů a laviček, na konci srpna 2011 jsem se přihlásila na sportovní víkend s Běhej.com, kde jsem nestačila ani začátečníkům; z jednoho výběhu mě poslali domů, že prý je zdržuji. To mě samozřejmě zamrzelo i strašně nakoplo – a o týden později jsem absolvovala svůj první závod (10 km Nike run), týden na to večerní běh pro ženy ...
A přišla další rána – ztratila jsem zaměstnání (v současné době se živím brigádami jako recepční v administrativních budovách a úklidem).
Dala jsem si další cíl – letos na jaře Pražský ½ maraton. Čas není důležitý, ale zvládla jsem ho a pak se mi podařilo přemluvit a nalákat na zážitek z velkého závodu i pár o generaci mladších holek z fitcentra a daly jsme dohromady tým na maratonskou štafetu:). Moc jsme si to užily. A já jsem pořád začínala tajně psát svůj příběh… :) a letos jsem to zkusila a přihlásila se do Women´s Challenge. V úterý 13. listopadu jsem otevřela poštu a padla na zadek. Dostalo se mi velké cti, byla jsem pozvaná mezi 16 vyvolených. A moje cíle? Nejsou skromné, ale nejsou ani nereálné – cesta odborné přípravy je mým prvním cílem, ten druhý je pak důstojné absolvování závodů. Přestává legrace a začíná „tvrdá práce“.
Co mi běh přináší? Běh je fajn, je pro mě útěkem od reality všedního dne. Problémy se zmenšují a některé mizí téměř do ztracena, moje vyběhnutí bylo tedy úspěšné, pomohlo mi. A o tom to je.
Vložit komentář
Super, držím palce dál. Sny a cíle jsou velmi důležité. Můžete je vložit do Galerie Snů na www.galeriesnu.cz a využít vizualizaci k jejich splnění :-)
Víťo, přidávám se k Mírovi -> jsi královna! Vždycky budeš mít podporu mou i našeho BB :-)
Víťo, sama dobře vím, jak je to pro mámu kruté stanovit limit, přes který už nelze svému dítěti ustoupit. Není to o tvrdosti nebo nedůvěře, ale o tom, že řešíme, co je pro něj nejlepší. Doufáme, že když ponese následky svých činů, pomůže mu to přehodnotit své další kroky. Moc držím palečky a věřím, že v partě letošního BB (běžeckého babince) naleznete podporu, stejně jako já loni.
Mila Vito! Blahopreji a at te stesti provazi na vsech cestach :)
Palec nahoru.
Odhodlaná Víťo – ano to odhodlání z Vás činí královnu! To, že jste se neuzavřela a neskončila v slzách na pracovním úřadu na státních dávkách. Že jste se rozhodla nelitovat se, ale naopak, potrápit se ještě běháním. Objevila jste pravdu jednoho přísloví: překážky v nás probouzí sílu, která by jinak dřímala. A ke stejnému rozhodnutí a odhodlání musí dojít jednou i Váš syn! Vy teď můžete jen ve skrytu duše věřit, že jednou třeba vyběhnete společně. A budete počítat na smrčkách a lavičkách, kolik jste toho spolu uběhli. Každý si svůj běh musí ale uběhnout sám!
Já myslím, že dokud nemáte drogově závislé dítě a neodžijete si to, tak těžko můžete někomu vyčítat málo důvěry nebo vůbec žádnou. Já jsem to pochopila tak, že Víťa je realistka. Není to totiž vůbec o ní, ale o jejím synovi. Nikdo jiný než on sám se z toho nedostane.
Zkusme hned každému neradit, je to to nejjednodušší, ale moc to nepomůže.
Sylva
Blahopřeji!
K odvaze, k rozhodnutí a ke statečnosti ve všech Tvých rozhodnutích.
...a tvrdá práce to je. Tím myslím nejen běhání s Milošem i bez něj, ale hlavně všechno to ostatní. Ale zase zažiješ tolik nádherných zážitků a radosti!
Přeji Ti, t se Ti to líbí aspoň tak, jako vloni mně.
Loňská PIMka Martina
Držím Vám palce Víťo, mám jiný příběh, ale své splíny řeším taky během a během let se mi to osvědčilo :-) nezávodím, asi si tolik nevěřím, ale běhu říkám meditace, čistím si tak hlavu pravidelně a všem doporučuji.
KK-nevím, jestli důvěra v to, že tentokrát opravdu skončí, je pro dávno dospělého syna tou jedinou a správnou motivací.
Každopádně běh je velmi dobrý prostředek na "výrobu" endorfinů vlastními silami a "nepotřebu" užívání antidepresiv. Víťo, držím moc palce :-) Musíme bojovat, nikdo jiný to za nás neudělá.
1 . 2
