Splněný sen, aneb i cesta je cíl
Vždycky, když jsem četla profily holek z předchozích ročníků Womens Challenge, vrtalo mi hlavou, jak bych asi začala, kdyby se mi dostalo té cti a já měla vyprávět ten svůj. Ten okamžik nastal a já nevím, jak začít. Pokusím se do svého příběhu skočit rovnýma nohama :).
Běhat jsem začala znova loni na jaře, a to po 25 letech a 10 kilech. Co bylo tím spouštěcím mechanismem? Neříká se mi to lehce, ale byla to minulá, současná a bojím se, že i budoucí drogová závislost mého dávno dospělého syna, s tím související trestná činnost a několikerá stanutí před soudem. A když mi ne poprvé ukradl peníze, potkala jsem se s ním u soudu i já, a to v roli žalobce a můj syn v roli obžalovaného. Trvala jsem na potrestání a trvala bych i teď. Divím se, že rozsudek zněl tak mírně, pouze 300 hodin na veřejně prospěšných prácí.
V tuto chvíli jsem měla dvě možnosti: zaprvé – buď se zblázním, nebo zadruhé – na kolena mě nikdy nikdo nedostane. Se slovy musíš zabojovat, a to hned a rychle jsem se konečně rozhodla a začala se starat sama o sebe. Jednoho dne jsem se v 5 hodin ráno oblékla do sportovního a vyběhla ven. Připadalo mi to jako nejrychlejší a v danou chvíli i nejlevnější řešení, jak ven od všech starostí, indiánským během jsem „uběhla“ asi 2 km, trvalo mi to kolem 20 minut, málem jsem vyplivla plíce a doma jsem měla pocit, že mám za sebou výstup na Mount Everest. Druhý den to bylo o trochu lepší, začala jsem pobíhat pravidelně, uběhnutou vzdálenost jsem měřila podle stromů a laviček, na konci srpna 2011 jsem se přihlásila na sportovní víkend s Běhej.com, kde jsem nestačila ani začátečníkům; z jednoho výběhu mě poslali domů, že prý je zdržuji. To mě samozřejmě zamrzelo i strašně nakoplo – a o týden později jsem absolvovala svůj první závod (10 km Nike run), týden na to večerní běh pro ženy ...
A přišla další rána – ztratila jsem zaměstnání (v současné době se živím brigádami jako recepční v administrativních budovách a úklidem).
Dala jsem si další cíl – letos na jaře Pražský ½ maraton. Čas není důležitý, ale zvládla jsem ho a pak se mi podařilo přemluvit a nalákat na zážitek z velkého závodu i pár o generaci mladších holek z fitcentra a daly jsme dohromady tým na maratonskou štafetu:). Moc jsme si to užily. A já jsem pořád začínala tajně psát svůj příběh… :) a letos jsem to zkusila a přihlásila se do Women´s Challenge. V úterý 13. listopadu jsem otevřela poštu a padla na zadek. Dostalo se mi velké cti, byla jsem pozvaná mezi 16 vyvolených. A moje cíle? Nejsou skromné, ale nejsou ani nereálné – cesta odborné přípravy je mým prvním cílem, ten druhý je pak důstojné absolvování závodů. Přestává legrace a začíná „tvrdá práce“.
Co mi běh přináší? Běh je fajn, je pro mě útěkem od reality všedního dne. Problémy se zmenšují a některé mizí téměř do ztracena, moje vyběhnutí bylo tedy úspěšné, pomohlo mi. A o tom to je.
Vložit komentář
Víťo, jste silná žena, držím vám palce ve sportu, ale hlavně v osobním životě. M.
Zarazilo mě Vaše tvrzení "budoucí drogová závislost mého dávno dospělého syna". Pokud mu nevěříte a naopak si myslíte že bude pokračovat, je to podle mě důvod pro další dávku. Pokud mu chcete pomoci, měla byste mu důvěřovat.
Pěkně jsi to napsala, vážně! Život občas není peříčko...Ty se s ním, ale statečně pereš, pro mě jsi Víťo velká bojovnice!! A žádná babi!!!
Markéta
Víťo moc krásně napsané.Moc ti držím palce.Já tu čest neměla,ale nevadí,snad někdy příště.Všem vám to moc přeji :))
1 . 2
