Co je pro mě Women’s Challenge PIMu?
Po nejistém ohledávání činnosti zvané běh v létě loňského roku jsem shodou šťastných náhod narazila na PIM a především na projekt Women’s challenge, který můj život doslova obrátil naruby.
Jak se to všechno stalo? Předesílám a varuji, že budu patetická, ale to k tomu také patří, však sami uvidíte… Něco už jsem prozradila v některých předchozích textech, proto to nechci dlouze rozebírat, ale zkrátka jsem na určité životní křižovatce pocítila, že mi něco chybí, a po delším uvažování začala tušit, že je to pohyb. Škála sportů přístupných netrénované ženské se třemi dětmi na prahu čtyřicítky není nekonečná a jelikož mám ráda přírodu, padla volba na běh.
Vyplnila jsem přihlášku do projektu, a když mi přišlo vyrozumění o tom, že jsem byla vybraná do finálové skupiny, vyskočila jsem – obrazně řečeno – štěstím přímo do stropu, což by se dalo považovat za symbolický začátek mé nově objevené dráhy sportovkyně. Když jsem z toho stropu dopadla zpátky na zem, radostí jsem se ještě pro jistotu rozplakala. Znáte to, moc se někam chcete dostat, přihlásíte se, a když vás vezmou, zmocní se vás strach a začnou hlodat pochybnosti. Co když mi to nepůjde, co když se tam nebudu cítit dobře, nejsem na podobný druh organizované zábavy už poněkud stará a kde na to všechno vlastně vezmu čas...?
Na první setkání nezapomenu. Poprvé v životě vstupuji do sportovní haly na Strahově a zdravím se s novými kolegyněmi, zjevně podobně vyplašenými jako jsem já. Rozpačitě se představujeme, seznamujeme se s naším trenérem Milošem Škorpilem a prvně společně běháme. Máme každá jiný životní příběh i cíl, ale stačí jeden společný jmenovatel, kterým je běh, a kolem něj se začínají tvořit siločáry, objevujeme podobné pocity, radosti i strachy.
To, jakým způsobem se naše kolektivní vědomí formovalo a jaká atmosféra v našem týmu převládla, zásadním způsobem ovlivnil Miloš svojí laskavostí a nesoutěžním přístupem k běhu jako hodnotě, která si vystačí sama o sobě. Naučil nás, jaké to je, radovat se z běhu a sdílet tuhle radost s ostatními.
Milošovy pokyny jsou mírné, všechno dává smysl a sleduje vnitřní logiku tajemství zvaného „běh pro radost“. Žádné slzy a krev v honbě za úspěchem, který je přeci tak pomíjivý, ale trvalá běžecká radost, která se neměří závody a zvládnutými kilometry, ale kterou vyvolává jakýkoliv běh, jehož kvalita se prohlubuje opakováním, prodlužováním vzdálenosti, zlepšováním techniky a euforií, kterou přináší prožitý závod, vzrušení na startu a uspokojení v cíli bez ohledu na to, kolik nás běželo a v jakém pořadí jsme doběhly. A pokud náhodou zjistím, že tentokrát mi to báječně vyšlo, že takhle dobře se mi ještě neběželo, že jsem byla lepší než jiní – tak je to dobrá zpráva, která to vše korunuje a dělá zábavnějším. Nic víc a nic míň. Běh je běh a čas ani žádné vítězství ho nedělá lepším.
Chtěla bych popsat ten pocit, kdy se společně s ostatními holkami v předvečer velkého maratonu setkáváme poté, co každá z nás na různých místech republiky sama a usilovně trénovala, uvaříme si maratonské nudle v takovém množství, že bychom s nimi nakrmily polovinu startujících, radíme se, co na sebe a co do sebe, vzájemně si připevňujeme čísla a vyměňujeme poslední dobré rady. Když se ráno společně řadíme ve startovním koridoru, dojatě se na sebe při prvních tónech Vltavy usmíváme. Když společně vybíháme a později se různě potkáváme na trati, halekáme na sebe, povzbuzujeme se, radujeme se v cíli, dlouho si večer ještě telefonujeme a sdělujeme si zážitky, gratulujeme si k úspěchům a utěšujeme mezi sebou ty, které tentokrát neměly štěstí a nedoběhly, protože tak to zkrátka chodí, že jednou jsi dole a jednou nahoře...
Ten pocit je nepřenosný, krásný a zůstane ve vás napořád. Určitě i poté, kdy projekt Women’s Challenge skončí a naše manažerka, ta tichá a obětavá Martina, které jsme ještě pořádně nepoděkovaly, už nebude organizovat naše aktivity. Vztahy, které díky PIMu vznikly, přetrvají, stejně jako společná láska k běhu coby součásti našich životů, která je činí pestřejšími a krásnějšími. Běh nám potvrzuje vlastní fyzické schopnosti a dodává energii pro vše ostatní.
Ať žije přátelství a ať nám to běhá napořád, k tomu nám napomáhej, Miloš... a těm, co přijdou po nás, také další ročník projektu Women’s Challenge!
Vložit komentář
Káťo, jestli je Nina alespoň trochu po Tobě, tak tu filozofii dá levou zadní.
Moc hezké, vznešené a přitom srozumitelné.
Káťo, podpíšem sa pod všetko pokojne i vlastnou krvou. Je to pravda pravdúca. Behanie mení životy.
Krásný článek. Dík za propagaci běhu. Ať to běhá. Hodně sil do dalších závodů. Ahoj Marcel
Katko,moc blahopřeju k skvělému prvnímu maratonu!Poznaly jsme se v expu,než jste se Zdenkem Chmelem,co má 50 maratonů šli na podium.Já měla před sebou 10PIM a celkově 20maraton a dala ho 3.35.01-plán byl 3.45-3.50.Jarka Pokorová
Káťo, nádherný článek, napsala jsi to za Nás za všechny, uz se těším az budu příští rok číst články nové skupiny WCH.
Krásně a výstižně napsané, co všechny z PIM WCH cítíme a prožíváme.
Díky za článek.
Káťo, jsi skvělá, jak jsi to zvládla a jak to i nadále zvládneš! Držím palce!!!
Holky, já jsem to nemohla nenapsat, když jsem dostávala ty záplavy vašich dopisů a cítila, jak je nám smutno z toho, že to končí. A také se mě často někdo ptá, co je to WCH, tak jsem chtěla dalším ženským trochu popsat, co je čeká, když se do toho vrhnou po nás. Mám vás ráda a běhání taky. Díky!
Káťo, moc hezky a opravdu výstižně napsané. Cítíme to všechny podobně.
Nadherny clanek, Kato, lepe bych to ani nedokazala vyjadrit, prestoze jsou me pocity, zazitky a zkusenosti naprosto identicke.
1 . 2
