Jak pílím k maratonskému cíli
Od půlmaratonu uběhl již měsíc… A já bych vás ráda informovala, jak jsem ostatně slíbila ve svém posledním článku, o mé přípravě na závod snů, na maraton. Neusnula jsem na vavřínech a po doporučené regeneraci (i když hned v úterý po závodě jsme si dali ve Stromovce „jen" 10 km) jsem začala plnit Milošův tréninkový plán.
Věřím, že když se osvědčil Ivaně Sekyrové, musí to jít i mně. Samozřejmě ambice nemám na Londýn ani na čas 2 hodiny, ale na pražský maraton a čas 5 hod (či 4:30?). Jsem skromná, neboť jsem amatérka a běhám pořádně až od půlky ledna 2012, a jsem ročník 05/1961!
Tyto čtyři týdny trénování byly nejhektičtější a fyzicky nejnáročnější, co jsem kdy zažila. První sobotu po půlmaratonu uběhnout 20 km byla v podstatě brnkačka, ale další sobotu 30 km a ještě další 34 km, to už bylo šílené. Těch 30 km jsem běžela sama a bylo to hodně vysilující a smutné, ke konci jsem měla i vidiny (viděla jsem auto, byl to kámen, viděla jsem cyklistu, byl to strom…) Tak jsem si řekla, že musím zlákat na nejdelší 200 min. běh holky Pimky.
Přidaly se ke mně Karolína a Jarka. Holky přijely k nám do Čimic ve smluvený čas v 10:30 (zodpovědný, přesný holky) a po vykonání nutných potřeb jsme vyrazily rozkvetlou přírodou k Vltavě. Poté směr Kralupy přes Klecany, Řež do Dolánek, kde jsme se otočily na 17. km, dočerpaly vodu u stánku a vyrazily zpět k domovu. Bohužel Karolínu bolelo hodně koleno, tak nás musela opustit. Byla fakt statečná, že vůbec do toho tréninku šla. Bylo nám to líto, ale po domluvě jsme se rozdělily. Jarka nasadila první půlku dost vysoké tempo (6:30), ale dalo se to vydržet.
Na zpáteční cestě jsme tempo zvolnily (7), tedy hlavně já (7:30), a po 20 km jsem Jarku viděla jak třepotající se maják někde v dáli přede mnou. Vždy na mě někde ale počkala a běžela mi vstříc. Bylo docela vedro, tak jsme ještě jednou u stánku musely doplnit vodu. Závěrečný úsek od Vltavy je hodně do kopce a náročným terénem, takže jsme chvíli musely jít.
Celý tento výlet nám trval 245 min a vzdálenost činila 34 km. Myslím, že jsme byly obě šťastné, že to máme za sebou. Je moc prima běžet s někým, protože se tak „neflákám“ a nechodím pořád na záchod, nemám vidiny, ale konkrétní vizi!
„Hledej rozdíly“.
Na další sobotu jsme se opět s Jarkou domluvily už „jen na dvouhodinový běh“, který se díky vedru, kopcům a mně protáhl na 2 hod 20 min, ale 20 km jsme uběhly! Takže statisticky vzato jsem za 14 dní uběhla celkem 134 km (pro neznalé: běhám i v týdnu cca 25 km). Miloši, není to náhodou tréninkový plán na ultramaraton??
Dnes je 30.4., zítra 1. máj – lásky čas a já o ničem jiném nemluvím, než o lásce k běhu. Můj manžel už ze mě šílí, tedy nejen on, ale i celá moje rodina a příbuzenstvo, protože už se s nimi o ničem jiném neumím bavit než o trénincích, závodech, maratonu a kámoškách Pimkách. Jsou ale na druhou stranu hodně trpěliví, především můj muž, který, ač žbrblá, pomáhá mi, jak to jen jde. Touto cestou bych mu za všechno chtěla poděkovat. Satisfakcí mi je, když lidé okolo mě začínají běhat a ptát se mě na rady co se týče běhu a já jim cituji vše, co jsem se dozvěděla od zkušených, a hlavně přečetla na Běžecké škole Miloše.
Tento týden je v podstatě poslední tréninkový před maratonem a začíná mi být skoro až smutno, že tento hektický čas skončí… Strašně se bojím, aby se mi teď nic nestalo a při samotném závodě aby mi něco neselhalo. Snad to všechno dobře dopadne a já budu moci příště napsat článek: Jak se v padesáti (51) zrodila maratonkyně. Děkuji předem všem za podporu.
Vložit komentář
Věrko,
pěkný článek, hodně štěstí při závodu. V článku máš ale jednu zásadní chybu – maratonem nic nekončí, ale naopak začíná!
Věrko, s dlouhými běhy to mám podobné. Nevidím sice přeludy, ale mám chuť pít i z kaluže. Podcenila jsem totiž pití. Přesto věřím, že maraton zvládneme. V kolektivu je síla.
Při maratónu budu držet pěsti! Přeji hodně pohody i sil na závod a krásné pocity a nezapomenutelnou euforii v cíli! :-)
Holky jste úžasný. Taková štreka! Na maratonu to zúročíte :)
Rozdíl je evidentní na první pohled. Před během byly holky zajímavější než kost, po běhu už psíka tolik nezajímaly a věnoval se "své" kosti :)
Přesně vím o čem jsou ty vidiny. Jednou jsem viděla po 30.km v dešti na cyklostezce klokana, byla to straka.
Jsi skvělá, Věrko!
A manžel, i když žbrblá, je na Tebe určitě moc pyšný!
Držím Ti palce!
Věro, jsi statečné děvče a neboj – to dáš
