Vše je asi opravdu v hlavě
Tak jsem v PIMu. 13. ledna setkání s během lapenými děvčaty. Některé z nich jsou namakané už od pohledu, 10 km je pro ně brnkačka. Běhají maratony a to i horské. Těm bych se chtěla vyrovnat.
Pár dní na to mi přišel od Miloše běžecký plán. Na první pohled jsem zajásala, samé krátké běhy, sice 5x v týdnu (k tomu ještě 1x aerobic či spinning), ale to zvládnu, to není žádná dřina. Jsem zvyklá běhat 3 x až 4 x týdně 70 – 90 minut. Ovšem na druhý pohled zděšení a veliké.
100 minut, 140 minut v 85% tepové frekvenci? To se asi Miloš spletl, ne? To nemůžu uběhnout. Bohužel nespletl, jímá mě hrůza, ale říkám si, uběhli to jiní, tak já snad taky.
První dlouhý běh jsem absolvovala v posilovně na běžícím páse. Byl to očistec. Po 5 km jsem chtěla trénink vzdát. Bolely mě nohy, funěla jsem a snila o gauči a knížce. Skoro vždy mám po prvních 4 až 5 km tuto krizi, vyloženě se trápím. Musím vydržet! Přeci nepůjdu po půlhodině tréninku domů, vždyť jsem zvyklá běhat daleko delší tratě. No jo, ale venku, na páse je to zase jiné. Po chvíli se začala posilovna plnit lidmi. Na vedlejším páse se střídali běžci. To mi pomohlo. Běh jsem si začala užívat a vydržela do konce. Uběhla jsem 17 km za 1:45 hod. Pocit úžasný!
S druhým dlouhým během mi pomohla Hanka s Tomášem, kamarádi z našeho běžeckého kroužku. Měla jsem totiž strach, že takhle vysoké tempo sama dlouho neudržím. Vyrazili jsme před polednem, počasí slunečné, až na ten ledový vítr. Běželo se mi dobře, kupodivu nepřišla ani počáteční krize. Tomáš s Hankou stále něco vyprávěli, takže čas rychle ubíhal. Pro ně to byl pohodový běh, jsou výkonnostně jinde. Asi po hodině běhu jsme dorazili do Nemošic. Tady se Tomáš odpojil, bydlí tu. A my s Hankou jsme pokračovaly přes Drozdice, Čerou za Bory zpět na Duklu. Už se mi moc dobře neběželo, dostavila se únava a bolest nohou. Ještě, že jsem si vzala pití! Silný protivítr taky nebyl příjemný. Měla jsem pocit, že se ploužím, ale pohled na hodinky a tepovou frekvenci říkal něco jiného: 158 – 162 tepů. To Hanka měla o hodně míň a ještě neustále vyprávěla o všem možném. Často se mě ptala, jestli je mi dobře. Asi jsem vypadala, že každou chvíli zkolabuji.
Jó, mládí. Hanka je ve věku mého nejstaršího syna. Jak jsem jí v té chvíli záviděla. Nefňukej a makej! Tohle není o věku, ale o tréninku, přikazoval mozek.
Už zbývá jen 10 minut, rovinka se zdá nekonečná a silný vítr nesnesitelný. Ještě pár koleček po sídlišti a konečně vytoužený cíl. Dvě hodiny běhu jsou zdolány. Ta úleva a pocit štěstí, že jsem to dokázala, se nedá popsat. Uběhly jsme 20 km. Takže 1/2 maraton bude v pohodě, snad i s lepším časem než ten první. Ale tehdy mi ani tak nešlo o čas, hlavně, abych ho vůbec uběhla.
Hanko a Tomáši, díky! Na další dlouhé běhy si vás určitě zase objednám.
Vložit komentář
ahoj Verko, drzim Ti pesti a do jiste miry zavidim,ze muzes behat porad dal, sice to je unavne,uz na tom nejsme jako Hanka,jak spravne pises,ale ty to vsechno zvladnes.Doufam,ze po druhe operaci se budu moci k Vam zase pridat.Jiste vse zvladnes,mas vuli a tak to dokazes,hlavne ,aby Ti zdravi slouzilo a bylas v pohode.Hanka je dobrej sparingpartner.drz se Helca
Věrko, běželas výborně .....klobouk dolů !! Jo a neboj, ráda tě zas na trase podpořím :))
