Jedenáctý schod – Volkswagen maraton
Sedím ve vlaku z Prahy domů a snažím se poskládat střípky vzpomínek z dnešního maratonského běhu do uceleného bloku. Ve dnech, které předcházely dnešku, jsem cítila spíše obavy a pochybnosti o reálnosti mého cíle – času 3:45. Tělo jako by se vzpouzelo a technika v podobě GPS, která několik dní nedokázala přijímat signál, všemu nasadila definitivní pečeť očekávaného neúspěchu. Ale jakého vlastně neúspěchu? Poběžím, poběžím, jak to budu cítit, a do cíle doběhnu. Copak to není dost velký úspěch? Bude radost z modrého koberce v cíli o tolik menší? Nebude, dost pýchy a trochu skromnosti a pokory. Tím jsem končila předzávodní mentorování.
Pokud jsem kdy v životě něco vzdala, vždycky až po několika pokusech, jestli to opravdu nepůjde. I GPS jsem v předmaratonském ránu dala poslední šanci, vyšla před hotel, spustila a s obrovskou radostí zjistila, že červenou kontrolku vystřídala zelená, známka nalezení a příjmu signálu. Začíná se mi tělem rozlévat optimismus a víra, že všechno dobře dopadne.
V šatnách se setkává náš tým, vyměníme si své obavy a bolístky, a s úsměvem a přáním zdaru se rozcházíme do startovních koridorů.
Dohodly jsme se s Pavlínkou, že poběžíme spolu tak dlouho, jak nám bude vzájemně vyhovovat, stavíme se v koridoru vedle sebe, domlouváme strategii a rychlost.
Startovní výstřel, tóny Vltavy. V moderním pojetí tolik nedojímá, nemusíme stírat slzy a můžeme se rovnou opřít do běhu.
Až na pár výjimek, kdy jsme prohodily pár souvislých vět, vypadala naše komunikace jako burzovní obchod ve špičce. Kolik, to je moc, uber, jak jsme na tom, jedna k dobru, jak rychle, dvě k dobru, jsme v čase, dvě k dobru držíme. Vydržely jsme spolu do 25. km, pak už jsem viděla Pavlina záda z větší a větší dálky, až se mi ztratila úplně. Pokračuji sama, promlouvám už jen sama k sobě. Na hodinkách vidím stále častěji klesat rychlost pod 5:30 min na 1 km. Vzhledem k tomu, že každé i sebemenší stoupání mě zpomalí i k 5:45, snažím se držet na rovinkách 5:20. Jde to hůře a hůře. Na tomto místě musím poděkovat všem známým, ale i neznámým běžcům a divákům, kteří mě nakopli (ne do slova a do písmene) správně mířeným povzbuzením k rychlejšímu tempu. Kontroly času na každém 5. km mě uklidňují, ještě pořád mám rezervu 2 minuty na cílový čas. Snažím se spočítat, kolik mám na rozprach, až bude nejhůř. 35. km – už mám jen minutu k dobru. To mi musí stačit. Ještě mnohokrát se pokusím zrychlit, aby mě únava zase zpomalila a já znovu a znovu zkoušela, jestli už jsem na dně svých sil. 40. km – začínám si dovolovat myšlenky a představy na doběh do cíle s radostným jásáním. Ta představa mě popohání. 41. km – čas dobrý. Před sebou vidím kulhajícího běžce, vypadá to na křeč. Cítím, jak mu musí být, takový kousek před cílem. Hledám ampuli s magnesiem, ne a ne ji v té směsici „ důležitých“ věcí, které vždy tahám sebou, vyhrábnout. Míjím ho, ještě další metry, než ji konečně najdu, ale už je za mnou, přeci ji teď nestrčím zpátky. Zastavuji a vracím se k němu, nevím, jestli mu ještě pomůže, ale je mi dobře, na pár okamžiků pro mě čas přestal být důležitý. Spokojeně se rozbíhám dále. Najednou to jde tak nějak lehčeji. V dálce vidím modrý cílový koberec, zrychluji, co to dá. Naskakuje čas 3:45, ještě pár sekund a s radostným řevem probíhám cílem. Jsem šťastná. Mám vysněný čas. Vystoupila jsem na svůj předposlední schod do běžeckého nebe.
V cíli vidím Pavlínku, radujeme se, objímáme se, překotně si sdělujeme největší dojmy.
Zakrátko se prodíráme do V.I.P. stánku, odkud se dá pohodlně pozorovat cílová rovinka. Přehlídka běžeckých příběhů, které se dají číst z výrazů ve tvářích všech běžců, kterým bylo dopřáno doběhnout, dosprintovat, dojít, dokulhat se až do samotného cíle maratonu, je pestrá a nekonečná. Jejich radost přechází i na nás a prodlužuje nám opojné nadšení z vítězného dosažení cíle. Naštěstí, protože jinak by byl v duši prostor pro smutek, že obrázek Lamyi probíhající cílem uzavírá krásnou etapu přátelství , malých proher a velkých vítězství.
Holky, já vám všem děkuji. A ať to zní jak chce pateticky- DÁMY, bylo mi ctí s Vámi hrát.:-)
A hra ještě nekončí, skončí až večer 23. května vyhlášením vítězky PIM Women´s Challenge 2011 v hotelu Hilton. Kdo jí bude, tak to opravdu dneska ještě nelze říci. Po Hervis ½maratonu Praha se zdálo, že vítězka je jasná. Ale dnes je kandidátek sedm. Kromě Aleny Vackové i všechny, co doběhly maraton. Co doběhly, ony překonaly samy sebe, za což jim takto veřejně skládám poklonu.
Kromě vítězky, která získá hlavní cenu, však můžete ovlivnit svými hlasy volbu Miss Sympatie, takže klikejte na svou favoritku, ať vyhraje ta pravá, která vám nejvíce za ty čtyři měsíce přirostla k srdci, která vás nejvíce oslovila …, prostě která je vám nejvíce sympatická.
P.S. Tak mě napadlo, že Ilona už stejně vyhrála, nejen že vystoupila na svůj 11. schod, ale ještě si vysloužila cenu za Miss Fair play.
Vložit komentář
..protože Ilona ukazuje směr.. (nevíte jak se dělá smajlík co rudne? )
Za věčný úsměv a pohodu, nezviditelněné úsilí v tréninku, lehkost a radost s jakou vbíhá do cíle, skvělé výsledky a skromnost, dávám hlas Petronele.
Petronela je pro mne symbolem čisté radosti z běhu.
Ilono, ani nevíš, jak ti držím palce na toho mamuta, abys ho přemohla.Gratuluju k OR!!!
Ilono, připojuji se ke gratulaci. Určitě ještě zdoláš těch postupných schodů/cílů hodně. K tomu ti přeji, aby ti hlavně drželo zdravíčko a aby jsi se během i nadále příjemně bavila. A ode mě palec nahoru za předání magnéska :o)
Ahoj, moc gratuluji oběma! V cíli jsem Vám fandila o sto šest a byla jsem moc ráda, že se vám cíl splnil. Bylo to super!!!!!! :-)
Ilonko, když jsi po doběhnutí křičela Pavlí, měla jsem strašnou radost, že se v cíli skutečně obejmeme ve 3:45! Gratuluji k vystoupaní na 11.schod a je mi jasné, že tohle není zdaleka tvůj poslední, že bude 12., 13. atd...
Necítím, že bych měla sklízet uznání za fair play,Myslela jsem jen na to,jak tomu běžci musí být hořko pár set metrů před cílem a jak by mě mohly výčitky svědomí pokazit čistou radost v cíli. Možná jsem pomohla víc sobě, než jemu. :-)
