Moje peruánská “půlka”
Myslel jsem na vás, žáky učitele Škorpila, a na další tisícovky běžců, jak trpíte v tom sluníčku na startu pražského půlmaratonu. To já si hověl někde jinde. Mě probouzelo zrovna sluníčko v Punu, v bráně do jezera Titikaka, nejvýše položeného jezera světa v nadmořské výšce 3810 metrů nad mořem. Byl jsem zrovna v půlce svého putování po Peru, které mělo (to není náhoda) právě tolik dnů jako má ten pražský – a vlastně jako každá půlka – kilometrů, tedy 21.
Peru nebo přesněji Perú není jen Machu Picchu, jeden z nových sedmi divů světa, jak si většina lidí myslí. ale je to země tak rozmanitá, že by to málokdo čekal. Přes polovinu území zabírá amazonská džungle (tu jedinou jsme si schovali na příště), další čtvrtinu zabírá oblast pouštního charakteru, kterou můžeme najít u pobřeží a cestou do bílé perly jižního Chile – Arequipy. Zbytek území pokrývají hory, a to ne ledajaké. Nejvyšší hora Peru, bájný, ale i tragický Huascarán, se může pyšnit také titulem druhé nejvyšší hory celého amerického kontinentu (o výstupu na nejvyšší hour Severní i Jižní Ameriky – Aconcaquu si přečtěte článek Pavlíny Folovské), chybí jí něco málo přes dvě stovky metrů do 7000 m.n.m.
Před výletem na Titikaka mířily naše cesty poněkud dolů a sice do druhého nejhlubšího kaňonu světa. Ten vůbec nejhlubší Cotahuasí leží jen kolem 4 hodin od našeho cíle, kaňonu Colca, který je dvakrát hlubší než americký Grand Canyon, když jeho nejnižší a nejvyšší bod dělí propastných 3000 metrů (!). I ten nám ale nabídl krásné zážitky, úpornou cestu dolů a kupodivu méně úmornější nahoru. Poznali jsme místní lidi, kteří by za ten náš život nikdy neměnili, život bez elektriky, tekoucí vody (teplé i studené) a okusili místní tradiční kuchyni.
Při výstupu do Cabanaconde na úpatí kaňonu Colca
Podobný, ale možná ještě drsnější (ale přesto nádherný) život nám ukázali obyvatelé dvou ostrovů na jezeře Titikaka – Amantaní a Taquille. To, že na Amantaní pletou čepice ženy a na Taquille muži bylo jaksi v pozadí toho, jak neúrodná půda na obou ostrovech je, jak místní lidé žijí hlavně z nás, turistů, kteří dychtí po tom poznat zblízka život lidí, kteří mluví jazykem Kečua a kteří nám připravovali neuvěřitelné chutné pokrmy (včetně tradiční zeleninové polévky qinua) na otevřeném ohni v kuchyni podobné spíše jeskyni.
Pohled z Taquille na Amantaní na jezeře Titikaka
Naše rezidence u rodiny na ostrově Amantaní¨
Každý ví, jak vypadá, najdou se i tací, co znají zhruba jeho historii. V té samé roli jsem byl i já, ale když jsem na vlastní oči spatřil jedno úterní ráno ztracené město Inků Machupicchu, vzalo mi to dech. Na dlouhých 9 hodin, co jsme na Machu byli. Ačkoli den před tím od rána pršelo, nám, stejně jako celý peruánský výlet, ten den přálo. Machupicchu se téměř každou minutu jevilo jinak, jednou s mráčkem, jednou bez něho, z vrcholu Wayna Picchu se nám v mlze dokonce úplně ztratilo. Ne že bych toho viděl v životě hodně, něco už jo, ale téměř dokonale zachované pozůstatky incké kultury v nadmořské výšce 2400 m.n.m. nad Río Urubamba je to nejkrásnější, co jsem zatím v životě viděl.
No comment
Nabaženi skvostem říše Inků jsme přesto nezapomněli na jiné perly Sacred Valley na naší cestě do Cusca – Ollantaytambo, Maras a nakonec po Machu jedno z nejzachovalejších měst incké říše – Pisaq. Téměř úplně sami jsme zase byli “v tom”, obklopeni historií a dokonalou architekturou Inků.
Fantastické terasy Pisaqu
Jako milovník vyšších nadmořských výšek jsem prosadil aspoň na pár dní výlet do hor. Pět dní před odletem na rodnou kopu nás vítá Huaraz, takové jihoamerické Chamonix. Z něj valíme do Yungay, zasvěcení znají jistě smutnou událost československé expedice z května roku 1970. I na památník našich horolezců míří naše kroky, a dál pak k druhému z jezer Llanganuco. Tady rozbíjíme základní tabor a v příštích dnech máme možnost kochat se pohledy na okolní pobílené velikány jako Chacraraju, Pisco a Chopilcaqui v čele samozřejmě s Huascaránem.
Na chvilku se nám ukázaly i oba vrcholy Huascaránu – Norte i vyšší Sur
Teď už ale přichází běžecká realita, jelikož mi chyběl pohyb, tak jsem hnedka den po odletu zamířil do Brd, a pak už v tom zase lítám – každý týden něco v Krči, můj milovaný Golčův Jeníkov, no a za tři týdny PIM. Tak věřím, že se brzy zase uvidíme. A pokud ne, tak si dejte na chvíli oddych a třeba někam vyrazte, Peru mohu jen doporučit..
P.S. a samozřejmě jsme nezapomínali na jídlo, takhle vypadá tradiční peruánské jídlo v horách – cuy – morčátko, mňam:-)
Dobrou chuť z Peru
Vložit komentář
Krasny clanek. Peru je jeden z mych snu...diky!:-)
Před dvěma lety jsem tam byl a moc hezky se to čte – je to pro mě plné vzpomínek. Byl jsem téměř všude, o čem píšeš až na kaňon Colca a musím s tebou souhlasit ve všem a hlavně v tom co píšeš o Machu Picchu a místních lidech. Chtěl bych ještě doporučit treky v místních horách – je tam strašně hezká příroda. Díky za příjemný článek.
Mira
Krásný Michale :)
