logotype Archiv - Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Vypadlo z přímého přenosu aneb jak zdravotnický personál fofroval na maraton

K projektu FNM (Fofrem na maraton – Fakultní nemocnice Motol) jsem se dostal tak trošku jako ke všemu – než jsem se nadál, byl jsem v tom:). Zatímco ale v případě ženy toto bývá většinou situace nenadálá a nechtěná, já do toho vlítl zcela s rozmyslem a dobrovolně. Oslovovalo mě na tom zejména to, že se konečně nebudu s lékaři „špičkovat“, ale budu jim pomáhat, aby se z toho všeho nezbláznili.

Teď „trošku“ vážně. Zavolala mi Dáša Heroldová, že na mě dostala kontakt z PIMu a jestli bych jí nepomohl rozběhat doktory. Tiskové oddělení Motolské nemocnice jí přislíbilo pomoc a ona to teď potřebuje vykopnout směrem ven i dovnitř. Sešli jsme se na kafe a jeden dortík a domluvili se, že pomůžu, co můžu. Domluvili jsme se na tom, že pro doktory a sestry z Motola uděláme každý čtvrtek tréninky ve Hvězdě, aby viděli, že to není žádný fór a pak to začala Dáša roztáčet na všech frontách.

Ale dost mého monologu, ať mluví ona, ostatně, to ona umí perfektně:):

Dášo, jak celej ten nápad vznikl, koho vlastně napadl?

No, tady to asi na nikoho nehodím. Urodilo se to definitivně tak nějak z čistého nebe, ale celkově to ve mně dozrávalo déle. Dost rozhodující bylo asi i pozadí, neradostná atmosféra ve zdravotnictví, spíše až frustrace celého lékařského stavu, nakažlivá skepse a špatná nálada, co se šířila jak mor. Také lámající se věk za hranici, kdy už bilancujete, co za vámi, co před vámi a tak.

Asi jako mnoho jiných jsem se nakazila atmosférou závodů PIM. Ale tak nějak rovnou jsem viděla, jak by tam ti zdravotníci měli být. Přirovnávám to „osvícení“ k pocitu, který museli zažít roku 1889 členové Klubu českých turistů na Světové výstavě v Paříži, když poprvé uviděli Eiffelovku. Už cestou domů se rozhodli, že Praze dají pocítit stejnou závrať, jakou sami zažili. Tak se narodila Petřínská rozhledna.

Já také byla nadmíru překvapená, že Pražský maraton není jen o elitních běžcích černé pleti a dalších pár bláznech, co funí po asfaltu, a o uzavírkách pražských ulic. Při mém stylu života se kapku snadno zacyklíte a žijete v určitém mikrosvětě, jak s klapkami na očích. Šíře záběru na celou populaci, od pejsků, chodců, bruslařů, rekreačních běžců až po tu elitu, ta komplexnost, ta atmosféra, napojení na charitu, moc se mi to líbilo a přišlo mi to nesmírně báječné. A také, že se máme co učit, co dát a navíc, že to sakra potřebujeme pro sebe. Tak se narodil Zdravotnický běh a Fofrem Na Maraton.

Když jsme to spolu začali rozjíždět, bylo doktorů všude plno. Doktoři se bouřili proti podmínkám, za nichž pracují, proti tomu, že jsou nedostatečně oceňováni a teď najednou od nich ještě někdo chce, aby začali běhat – pěkně uhozený, ne?

No, možná spolu jsme rozjížděli takto, ale upečené to bylo dávno před tím, než se děkovalo a odcházelo. A právě ty neustále zhoršující se podmínky ve zdravotnictví podle mě byly důvodem, proč se tolik lidí tak snadno rozběhlo. Ten přetlak musel ven. Když pak v půlce prosince přišlo D-O do Motola, já měla po kapsách přes 20 týmů a víceméně s propagací přestala, protože atmosféra opravdu už nebyla běhu příznivá, věci tak zajímavé pár týdnů předtím se najednou zdály banálními. Navíc bylo opravdu nutno řešit zásadnější a důležitější existenční věci. Proto jsem se vlastně ani nepustila do původně zamýšlené propagace do dalších nemocnic a výzvě k měření sil na poli sportovním. To už se pak hlavně dopilovávaly drobnosti a charitativní složka projektu. Pár týmu na konečných 33 se pak nabalilo ještě na poslední chvíli tak nějak samo a dopékáním rozpadajících se týmů z důvodů zranění, těhotenství, vědy atd.

Jak jsi stíhala burcovat lékařský personál, stíhat své lékařské povinnosti, povinnosti matky, oslovovat sponzory, známé osobnosti …?

Špatně. Myslím, že díky naprostému nedostatku času jsem stihla tak 10-25% z toho, co jsem měla v hlavě a na co měla našlápnuto. Ale každý máme své limity.

Lékařský personál se rekrutoval cestou na oběd, naštěstí chodba je hodně dlouhá, tak kdo měl dlouhé nohy a neutekl… :), a pak v mých nočních mailových náletech, za které mě asi mnozí proklínali. Ale nakazili se ideou jak vidno a poslali dál.

S lékařskými povinnostmi je to v mém případě takový každodenní maraton. Je to běžící pás, to dosednete ráno v ambulanci na židli, a když se přiblíží konec pracovní doby, tak tu neustále přitékající řeku pacientů přesměrujete na sloužícího kolegu. Ve sprintu k autu vyřídíte nutné telefony, v autě promýšlíte strategii, co a jak a co nezapomenout, a pak už jste matka do pozdních nočních hodin. Hodně utrpěla moje už beztak mizerná kuchyně, tak aspoň mě mají rádi prodejci pizzy a hotových knedlíků, omáček a tak. Zbytek neošidíte. Leda tak spánek a hranici „uklizeno“ zas proti své vůli kapku posunete.

Moc se mi líbilo, že doktoři a sestry se uvolili podpořit i ty, co sami nemohou vyběhnout a celé jim to umožnit tím, že budou při tom. Jak tohle vzniklo a o co šlo?

Zase za to může PIM. Vždyť já se ve všem jen opičím, když to funguje jim, musí nám také. A jejich charitativní projekty mě motivovaly. My Češi se v této oblasti máme hodně co učit. Tak jsem chtěla při tom učení pomoci a jít i příkladem. Napadlo mě spojení našich aktivit a sdružení Running with those that can´t, kdy již vloni při ½maratonu studenti běželi s dětmi vozíčkáři. Neurologové spoluběžci, jmenovitě MUDr. Haberlová, mě spojili s Parent Projektem, rodičovským sdružením pacientů se svalovou dystrofií. Jim se projekt líbil a pak už jsme víceméně fungovali jako trojka, kdy každý pro dobrou věc přikládal ruku k dílu, jak nejlíp uměl. Výsledek nám dal za pravdu, že se to vyplatilo.

Vybrali jste taky pěknou finanční částku – pro koho?

Pro sdružení Running with those that can´t. Myslím, že díky našim aktivitám se poslalo kolem 95 tisíc. Zafinancovali jsme 3 speciálně upravené vozíky s týmy, které s dětmi běžely při Hervis ½maratonu Praha. Vozíky pak byly věnovány dětem a jejich rodinám. Největším sponzorem, který v rámci svého programu „Pomáháme“ věnoval 75 tis. Kč, byly Severočeské doly a.s. Náš dík patří samozřejmě i jednotlivcům, zvláště pak našim studentkám 2. LF, které aktivně pomáhaly RWTTC a v rámci fundraisingu vybraly na plese, v nemocnici a ve svém okolí nemalou částku.

Trošku jsme v rámci benefičního večírku vybrali i pro Armádu spásy, která organizuje v rámci Hervis ½maratonu a Volkswagen Maratonu Praha charitativní běh pro Armádu spásy. Z výtěžku se přispěje na zakoupení šesti termoboxů na rozvoz obědů pro seniory v Praze.

Teď ti musím prozradit svůj důvod, proč jsem do toho hlavně šel. Moc se mi zalíbila myšlenka, že už nebudu muset bojovat s větrnými mlýny, tedy tím, že mi přijde dotaz typu: „Byl jsem u svého lékaře a ten mi zakázal běhat, protože je to nebezpečné. Nebezpečné pro mé srdce, pro mé klouby, pro mé svaly, prostě pro celého člověka“. A já mu napíšu: „Jó, to já znám 120 doktorů a zdravotních sester, kteří si myslí pravý opak a světe div se, oni taky běhají a ještě jim to dělá skvěle na těle, na duši i na mysli!“ Co si myslíš, byla má úvaha správná, nebo jsem prostě pořád moc naivní a věřím na pohádky?

No, za a) v půlmaratonu nás nakonec bylo 132 a b) klidně řekni, že už i nás občas bolí kde co z běhu. Ale to jen, když tě neposloucháme. Protože, světe div se, když se to umí a dělá se to s mírou a jak se má, tak to nebolí. No a mysli a duši to dělá dobře bez debat. Takže ve finále v zdravém těle, zdravý duch:-). Tj. úvaha správná… jenže já jsem pořád moc naivní a věřím na pohádky… ale já můžu, já jsem blondýna.

Dášo, půlmaraton je pryč, čeká maraton, jak se na něm ukážou Motolští? A co až bude po, vrátíte se zase do svých ordinací a budete si jen vyprávět, jak to bylo skvělé, jak jste si to užili, třeba jako ta z vás, co ti napsala v SMS: „1/2maraton byl nádhernej, naprosto fantastickej, brečela jsem na začátku dojetím a na konci vyčerpáním. Díky, bez tebe bych se nerozhoupala!“?

Samozřejmě, i v maratonu se ukážou Motolští, ale jen malá skupinka. Přece jen půlmaraton byla pro většinu premiéra, nevěděli, co bude a také to není zas tak levná záležitost. Ale jsem pyšná, že máme tým na celou maratonskou štreku a také, že část běžců slyší na hecování do Olomouce, kdy bych ráda běh vzala jako výmluvu a motiv k cestě do krásného města a trochu zas jiné zpestření sportovně-společenské stránky projektu. No a září Grand prix v Praze ke zjištění, co s námi udělalo léto a pak se ukáže, zda bude nějaké příště v 2. ročníku Zdravotnického běhu 2012.

Do ordinací se vrátíme, to by nás po lese asi honil dav rozlícených pacientů (a asi i šéfovo) a nebylo by to z lásky k běhu. Ta smska byla na ukázku, proč člověk vydrží, co vydrží a jede furt dál. Spousta kladných reakcí mi fakt udělala nesmírnou radost, nejvíc od těch bab stejného kalibru jako já, které se obohatily o zážitek, který by se jim asi jinak vyhýbal, a objevily lásku k běhu, kterou by rozhodně u sebe nepředpokládaly. Pak od dětí a rodičů z Parent projektu, tam to bylo opravdu na slzy a od kluků z AC ploché nohy – z rehabilitace, kteří moje hecování vyslyšeli až do konce a též svým během běželi pro dobrou věc, pro Klub cystické fibrózy.

Sám za sebe si myslím, že by to byla velká škoda a jak znám tebe a sebe, tak se jim to nepovede :).

Škoda jako si jen vyprávět a žádná akce? No, jak někde už napsal PIM, jejich akce jsou silně návykové. Takže jako první sklenka tlačí druhou a zřejmě i jiné drogy neskončí u první dávky, tak se nás také asi tak snadno nezbavíš. Jen aby mi nedošla pára. Mentální vůle je krásná věc, ale občas fyzické a časové limity jsou tvrdými nepřáteli. Ale neboj, když nemůžu, tak přidám:-).