Když dokážu vyběhnout …
Od loňska jsem věděla o existenci PIM výzvy pro“ baby“.
Pro ženské malé, velké, tenké, tlusté, s kondicí i bez. Takže i stará tlustá bez kondice má otevřené dveře? Žádný závod, jehož čas by byl rozhodující pro přijetí, žádné přijímací zkoušky? No toto! Jak jsem to mohla prošvihnout?
Tiše jsem záviděla účastnicím, ale nevěděla jsem nic bližšího.
Výzva se objevila znovu, přihlásila jsem se, vybrali mě.
Při čtení dopisu by se ve mně krve nedořezal, nemohla jsem nabrat dech, nešlo artikulovat, vydýchávala jsem chvíle paniky, které střídal pocit nehorázného štěstí. Začala jsem teprve zjišťovat, co to obnáší.
A na téhle houpačce jsem setrvávala do prvního setkání, jehož vrcholnými body byl Cooperův test na 12 minut a měření a vážení účastnic.
Od 12 minutovky jedu na vlně radosti! Že jsem to uběhla, že to bylo bezvadný s holkama, že na nás byli všichni hodní a povzbuzovali nás, že jsem na váze ani v oblečení neměla tu hnusnou sedmičku, že jsme si daly dorty, že to bylo setkání jako když se všechny známe odjakživa, že mám zase plán. Tak jsem začala trénovat, plán plnit, odškrtávat políčka a spát s hrudním pásem, abych se poznala se svou klidovou tepovou frekvencí, prostě challenge!
Ve druhé třídě mě rodiče dali do Sparty na orienťák, kde jsem setrvala do 18 let netečná k závodění s jedinou ambicí neztratit se, nevyběhnout z mapy, aby na mě zas nemuseli všichni čekat.
Pak už nic kromě nějakých krátkých epizod při záchvatech hubnutí.
Až pak. Dva měsíce po sobě zemřeli můj muž a moje máma.
Střemhlavý pád na dno, bolest až do ochrnutí, nadopovaná deprexem a neurolem, taky mrtvá, ale asi se zapnutým autopilotem. Dal impuls obout tenisky a vyběhnout, ale vůbec si nepamatuju, jak se to poprvé stalo a jaké to bylo. Jen že po dlouhou dobu byla tma, svítily lampy a byla mlha.
A po běhu není nikdy hůř než před během a závislost se vytvořila rychle a účinky byly lepší než antidepresiva. Ode dna jsem se neodrazila jak se říká, ale těžkopádně se z něj vyhrabala rychlostí 8min/km.
Věděla jsem o pražském půlmaratonu, nastudovala si, stejně jako i pak mnohokrát později, časový limit i časy posledních doběhnuvších ve výsledkových listinách, a když jsem nabyla dojmu, že bych to mohla taky dokázat, šla jsem. Od té doby jsem běháním lapená, postižená měřením vzdáleností, časů, zapisováním do deníčku, zapisuju dokonce několikrát – nedokážu nemít notýsek a zároveň mě fascinuje spojovat svůj garmin s počítačem a ještě zanáším informace do tabulek na běžecký server, no hrůza – sama sobě byrokratem. Na výsledkových listinách se nacházím vždy na konci, ale jsem hrdá, že tam vůbec jsem. Chci být ve výsledcích pražského maratonu zas, a čas pod 5 hodin bych považovala za heroický výkon.
Běhání je pro mě samozřejmostí stejně jako potřebujeme jíst a spát a mýt se. Jak jsem bez něj přes půl svého života mohla žít, tomu nerozumím. Miluju to, miluju svoje tempo a muziku v uších, své trasy, miluju kostým běžce, miluju svoje hodinky, svoje běhací boty, časopisy o běhání, svoje nové ortopedické vložky … svůj PIM.
Když dokážu vyběhnout, vím, že zvládnu i všechno ostatní.
Vložit komentář
Držím palce Hani :-)) :-))
Haničko, přidávám se ke komentáři Ilony, také ti moc fandím...A díky tvému článku poběžím po práci do obchodu koupit si nějaký ten sporttestr a pustím se do zápasu s technikou a se svými tepovými frekvencemi.
Hanule, mluvíš mi z duše. Moc hezky jsi napsala svůj příběh. Fandím Ti a těším se na naše další setkání i na první společný závod. Ilona
1 . 2
