Cheb – Waldsassen – ½maraton v rytmu zvonů
Po loňském prvním ročníku Běhu bez hranic – ½ maratonu Cheb – Waldsassen se objevila jedna nepatrná poznámka – „Hezký, ale v této oblasti už byla řada pokusů o podobné akce, které ale měly jepičí život.“ Po letošním druhém ročníku se zdá, (a určitě my, co se na organizaci podílíme, ať z české či německé strany, uděláme všechno pro to, aby tenhle krásný závod pokračoval a byl stále silnější a silnější), že se tato pesimistická předpověď nevyplní. Vždyť kolik regionálních závodů se může pochlubit 73 dospělými startujícími?
Hned na začátku musím poděkovat Karlovi Tyrpeklovi a Zdeňkovi Dančovi, kteří se na české straně nejvíce podíleli na celé organizaci – KLUCI, VELKÁ POKLONA A OBROVSKÝ DÍK!!! Nemohu však nezmínit i německou stranu, panem starostou a paní místostarostkou Waldsassenu počínaje, až po ty, co mají na zdejší radnici na starost sport, konče – SMEKÁM, takhle si představuji práci zastupitelů města!
Vybíháme a vyjíždíme
1/2maraton Cheb – Waldsassen není jen běh, ale také cyklistický závod, takže před jedenáctou hodinou bylo u vlakového nádraží v Chebu pořádně rušno – 79 cyklistů a 73 běžců už je docela pěkné shromáždění :).
Nejdříve byli vypuštěni cyklisté, kteří vyjeli na 36ti kilometrovou trasu, 5 minut po nich skupina cyklistů, jedoucí stejných 21 km jako běžci a běžkyně, kteří startovali dalších 5 minut za nimi.
Původně jsem vůbec nepočítal, že budu závodit, spíš jsem se pasoval do role fotografa, takže i start běžeckého závodu jsem nejdříve vyfotil a pak jako poslední vyběhl. Tedy úplně poslední ne, tím byl Karel Tyrpekl, který se kdesi zatoulal :).
Startovní pole se hned od počátku docela natáhlo, na 3. km už bylo roztažené skoro kilometr. Počasí bylo vpravdě běžecké, teplota okolo 12 stupňů, zataženo, občas vypadla z mraků nějaká ta kapka. Někteří si stěžovali na vítr, já však zaznamenal jen lehký, ale možná to bylo tím, že jsem běžel, díky tomu, že jsem začátek rozeběhl opravdu lehce, naprosto uvolněně. Do 2. km jsem fotil, pak jsem ale před sebou zmerčil skupinku, v níž se pohybovala Miriam, tak jsem zastrčil foťák do ledvinky a jal se je pomalu stíhat. Když jsme vybíhali kopec k Maria Loretě, začaly z ní znít zvony. Jejich zvuk nás doprovázel ještě i na Hartlově stezce. Bylo velmi zvláštní běžet uprostřed přírody, poslouchat hudbu zvonů, zrychlený dech spoluběžců a pleskání jejich nohou.
Běžel jsem stále uvolněně, dobíhal jednu skupinku za druhou. V kopci jsem zkracoval krok, ale zrychloval jeho frekvenci, na rovince a sebězích se snažil vše dodýchávat – uvolňovat, i za běhu sbírat sílu na další dobíhání. Předběhl jsem Miriam, pak Libora Matouška a najednou jsem uviděl známou postavu. Nebyl jsem si jistý, zda to Petr Slezák je, či nikoliv. Měl na sobě jiné oblečení než obvykle mívá, ale jeho specifický běh mi říkal, že to musí být on. Na 17. kilometru byla občerstvovačka, nebylo moc teplo a příliš jsem se nepotil, rozhodl jsem se ji proběhnout. Petr ne, a tak jsem ho na ní doběhl. O pár metrů šel před něj, pak zvolnil, on šel přede mne. Nechtělo se mi ještě závodit, tak jsem jej nechal běžet, ale ne zas moc, jen tak 10 metrů před sebou. Ve stejném místě jako vloni, v mírném, táhlém stoupání jsem přešel do svého krátkého, dynamického běhu a rázem byl o 50 metrů před ním a už ho před sebe nepustil.
V cíli jsem se dozvěděl, že ing. Kralik byl skoro na dohled, něco přes minutu. Můj výsledek byl i pro mě překvapením, přestože jsem vybíhal úplně zezadu, nikam se nehnal, snažil se běžet dobře technicky, v duchu toho, co jsem se naučil na H.E.A.T. Programu – člověk by neřekl, jak jej chůze může pro běh obohatit, jsem nakonec dal stejný čas jako vloni, kdy jsem dobíhal úplně na krev.
V cíli jsme se občerstvili a šli se osprchovat do zdejšího centra, kde provádí masáže včetně těch za svitu svíček a vzduch provoňujících esencí. Nám teda stačila jen ta sprcha, přesto jsme zažili veselou vložku, když se zaklapl zámek a my se nemohli dostat ven a museli pak jít oknem a za pomoci žebříku :). I tahle úsměvná historka však patřila do tohoto hezkého a pohodového dne. Už se těším na pokračování, ale ještě před tím na 21 hodinovku 16. – 17. listopadu, na níž vás tímto zvu, a pak na 2. ročník Poutního maratonu, který se poběží 25. června 2011.
Vložit komentář
Moc hezky popsaný závod z pohledu odborníka.
Takových článků, ve kterých někdo popíše průběh závodu z hlediska taktiky, možností běhu a psychiky běžce moc není.
Přimlouval bych se za články tohoto typu.
Jinak závod byl skvělý, příští ro zase :-)
děkuji za hezké reakce, plánujeme vychytat mouchy i v příštím roučníku -start na historickém náměstí, při čekání na vyslekdy výlet na KAPLL--/5 km od waldsassenu autobusem /,který bude slavit 300 let od vysvěcení a kvalitní jazz v cíli od kamarádů ze skipiny BIG BAND GANG Z CHEBU
Byl to můj 1.půlmaraton a byla jsem ráda že jsme já a můj fanklub:)přijeli až z Teplic.Byl to krásný zážitek a budem se snažit přístí rok přijet zase.Úžasný...
Můj rozlučkový marathon v ČR – moc jsem si to užila a těžce si to vydřela. Po prolenošeném létu musím říct, že jsem ráda za uběhnutí, i když v horším čase :( Díky běžeckým přátůlm, kteří semnou měli trpělivost :-) a budu se těšit zase na startu.. see you :-*
Ač svůj čas si za rámeček nedám, trasu i atmosféru musím pochválit.
Jen ty zavádějící informace na webu trošku mrzí. Na původním místě startu, Náměstí Krále Jiřího z Poděbrad, jsem měl domluvený sraz s kamarádkou z Chebu. Místo milého setkání jsem jí vrazil do ruky dárek a zanechav ji svou ženu a ratolesti, odběhl jsem na nádraží.
Možná i díky tomuto zpoždění se mi nedoneslo, že občerstvovačky budou jinde než je psáno v propozicích. Touto cestou bych rád poděkoval neznámému spoluběžci, který se se mnou na konci závodu podělil o hroznový cukr. A příště si určitě nezapomenu pár eur – ty koláče v cíli vypadaly fantasticky.
