Doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit
Jsem typ člověka, který má rád celý ten proces – od plánování, dodržování a vyhodnocování plánu až k finálnímu stanovenému (a v ideálním případě splněnému) cíli. Systém dvou zátěžových testů v různých fázích tréninku v kombinaci s tréninkovým plánem je pro mě tedy super vyplnění jindy „nejnudnější" ale zároveň nejdůležitější části běžeckého roku.
Od prvního zátěžového testu jsem nečekal nic závratného – při vědomí toho, co mě bude čekat, jsem si měsíc před ním naordinoval relax k doléčení všech bebíček, a taky jsem si chtěl vybudovat trochu absťák na běhání a s ním spojenou motivaci k plnění tréninkového plánu. I tak jsem byl spokojený – moje výsledky sice nebyly valné, ale byly nečekaně o fous lepší než výsledky z února, kdy jsem podobný test absolvoval v úplně jiné tréninkové fázi – větší hodnotu pro mě ale bude mít až ten druhý test, který ukáže správnost tréninkové cesty.
Nejdůležitější pro mě ale je, že poté, co jsem s Milošem absolvoval již jeden menší program začátkem roku, jsem si uvědomil, že jeho příprava má výsledky – dříve jsem trénoval podle toho, co jsem kde vyčetl (o tom, co jsem vyčetl na Běžecké škole jsem si často myslel svoje), nevěnoval se stylu ani posilování, a výsledky se sice zlepšovaly, ale ukrutně pomalu...
Po té jarní přípravě s Milošem, kdy jsem se ale sám se sebou pral (a občas prohrál), jestli fakt běhat tak pomalu, jsem se i při ne úplném dodržení plánu najednou zlepšil o víc jak 10 minut na půlce a o 5 minut na desítce. Navíc jsem najednou měl tepovku úplně jinde než jsem byl zvyklý a mohl po doběhu závodu i mluvit – ne jen tupě zírat a doufat, že neupadnu.
A to je pro mě osobně hlavní argument, díky kterému jsem uvěřil i těm pomalým běhům, a plán nyní dodržuju striktně včetně posilování, jehož výsledky se také rychle dostavují (už mě nebolí záda). A pak je tu pro mě ještě jedna moje vnitřní osobní výzva – když jsem před cca 5 lety absolvoval plastiku vazů v obou kolenech, doktoři mi řekli, že s velkým sportováním včetně běhu se mám rozloučit, což pro mě byla tenkrát dost rána a ještě v nemocnici jsem si slíbil, že i kdyby to mělo bolet a mít jakékoli následky, že neposlechnu. Neposlechl jsem a jsem rád, protože od té doby jsem začal pravidelně běhat, což jsem nikdy před tím nedělal, postupně jsem absolvoval vše od desítek po dva maratony (i když ne pod 4), našel v sobě touhu se dál zlepšovat – a to je něco, v co jsem zpočátku doufal jen v koutku duše.
Vložit komentář
Martine držím palce začínáš dobře jen tak dál !!!
