Co mě na běhání tak fascinuje
Přemýšlela jsem, co mě na běhání nejvíce fascinuje. Jistě je to samotný pohyb, splynutí s přírodou, oproštění se od každodenních problémů… Jsem ale tak trochu soutěživec a to, co mě na běhu asi nejvíce baví, je ta možnost uběhnout stále více a více, tedy to nikdy nekončící překonávání sama sebe…
Pamatuji se, jak jsem poprvé před pár lety vyběhla. Byla jsem nadšená, že jsem skutečně dokázala v kuse běžet půl hodiny a bez přestávky! Tehdy jsem neměla sporttester a neměla jsem ponětí o tom, jak rychle běžím a kolik kilometrů to vlastně dělá. Ale uběhnout více bylo pro mne nemožné.
Jenže člověk je zvídavý a zkouší, jestli to přeci jen nepůjde ještě o kousek dál a déle než jen 30 minut. A tak jsem začala hltat všechny možné knížky o běhání od Born to run až po úžasnou a motivující knihu Scotta Jureka „Jez a běhej“. Koupila jsem si sporttester a s bušením srdce jsem se v roce 2013 postavila na start mého prvního půlmaratonu. Jaké zklamání pro mne bylo, že se ten slastný pocit, který popisovali začínající i zkušení běžci – tedy, že doběhnu do cíle dojatá a v očích budu mít slzy štěstí a hrdosti, nedostavil. Po prvních pěti kilometrech „sprintu", kdy jsem se všechny snažila předběhnout, jsem se vyčerpala tak, že jsem se do cíle dobelhala otrávená a zmožená tím více pěším než běžeckým výkonem, a s otlačenými prsty na nohou, které mi kvůli o číslo menším botám pěkně natekly, jsem se rozhodla, že na žádný další závod se již nepřihlásím! Běhání mi prostě nejde!!!
Ale jak jsem řekla, člověk je zvídavý a zkouší to znovu a znovu:). Špatná zkušenost se za chvíli rozplynula a začala jsem si říkat, že když se lépe připravím, bude to příště určitě lepší. Tehdy jsem se dostala ke stránkám Miloše Škorpila a jeho Běžecké školy, a hltala a hltala všechny tipy a triky. (Jo taaaak, nesmím to ze začátku přepálit, četla jsem:)) A povedlo se! Další půlmaraton byl pod dvě hodiny, a jelikož jsem v nové práci narazila na velmi aktivní běžeckou partičku, nenechala jsem se dlouho přemlouvat a přihlásila se na pražský maraton. Při představě, že mám uběhnout 42 kilometrů, se mi protáčely panenky: a přesto, světe div se, krůček po krůčku jsem během tréninku zvládla překonat i tuto pro mne obrovskou vzdálenost. Můj výsledný čas byl tehdy 4:25. Cílem jsem proběhla šťastná a vyčerpaná, s tím, že rychleji už to nepůjde.:-)
Až se na Běžecké škole objevil program: Uběhni s Milošem maraton pod 4 hodiny. A už asi víte, co přijde. Proč nezkusit uběhnout tuto dlouhatánskou vzdálenost rychleji?
Píšu tento článek a cíl, který je přede mnou, mě děsí a ani teď během tréninků si neumím představit ten „fofr“, kterým budu muset pelášit. Jestli se to podaří, nevím, ale nezjistím to, dokud se o to nepokusím. A právě proto mám běh tak ráda. Přináší mi radost čistě z pohybu i ze zdolaných kilometrů. Protože jak mých počátečních třicet minut bez sporttesteru, tak i dlouhých 42 kilometrů, jsou pro mne důkazem, že nic není nemožné a že všechny překážky se dají překonat, ty běžecké i ty životní:).
Vložit komentář
