Poutní ultramaraton 2014 – den 4
Pátek 20. června 2014, čtvrtý a zároveň poslední den letošního Poutního ultramaratonu, kdy budeme putovat v poměrně malé skupince. Šance užít si pro letošek poslední kilometry spojené se signálkou, se Stezkou železné opony. Takové byly myšlenky při probouzení se v Dolním Žandově i při startu na vrcholu Dyleně.
Přestože jsme se domluvili, že si na doběh do Chebu oblékneme bílá poutní trika, ráno to bylo úplně jedno. Každý jsme z batohů a tašek tahali další a další vrstvy, abychom překonali nepohodlí, které nás na Dyleni čekalo. Osm stupňů, voda ve vzduchu a bohužel i na zemi. Během prvního kilometru, než jsme se napojili na signálku, jsme navíc museli proběhnout mokrou loukou a nabrat do bot chladivou zátěž.
Pozitivní naopak bylo, že jsme v úvodu hodně klesali a kilometry ubývaly velmi, velmi rychle. Tedy do osmého kilometru, pak už jsme se tradičně houpali nahoru, dolů a pocitově zas spíš nahoru.
První občerstvovačka a společné setkání celé skupiny nás čekala na osmnáctém kilometru. Na Svatém Kříži u Památníku obětem Železné opony, na nenápadném místě stojícím kousíček od silnice mezi Chebem a Waldsassenem.
Zde mnozí prožívali největší krizi, jiní zase ožívali. Snad tomu pomohla i Ferova obľúbená pieseň. Připojily se k nám Jitka s Monikou, které během dopoledne zvládly perfektně natrénoval synchronizované pajdání. Naopak Miri už raději šetřila své zdraví a pouť pro ni tedy skončila ve čtvrtek.
Díky těmto návratům a skrečím jsem si uvědomil, že bych měl být pokorný a vážit si toho, že akci jakou je PUM mohu absolvovat. Že mám dostatečnou kondici a zdraví, abych neprožíval (nejen) fyzické trápení. Mohu si pak užít, když se Fero pořádně rozběhne a uháníme spolu vstříc Pomezné.
Asi kilometr před touto zříceninou na břehu Skalky jsme nohama naposledy poplácali signálku a vydali se do cíle, ke kostelu Svatého Mikuláše do Chebu. Už to nebylo daleko, jenže cesta se klikatila, Petr si pro nás připravil několik závěrečných lahůdek.
Obzvlášť luční cesta před Cetnovem stála za to. Stejně tak výběh na Komorní hůrku tou nejpříkřejší možnou cestou. Odměnou za všechny strasti byl výborný oběd v Komorním dvoře a především poslední stovky metrů a přivítání v Chebu.
Na faře jsme po zasloužené sprše při společné večeři alespoň krátce zhodnotili, co nám uplynulé čtyři dny přinesly. Na cestu domů se vydala bojovnice (která však ví, kdy ustoupit) Miri, věrný průvodce Jirka a (s fagotem i bez) nepřeslechnutelný Milan.
Jen je třeba si neustále připomínat, že tahle cesta nekončí, ještě je tu sobota a jedna maratónská dávka…
Poutní ultramaraton po Signálce – fofrem z Dyleně
Vložit komentář
