SILVA NORTICA RUN
To není jen pěkné ženské jméno, ale nádherný běh Novohradskými Horami. Záměrně nemluvím o závodu, protože plné znění není SILVA NORTICA RACE, ale RUN! To poznamenala moje kamarádka Jana, která stála u zrodu myšlenky, že i já bych mohla jednou uběhnout ultramaraton. Prý je tenhle jeden z nejkrásnějších, tak bylo rozhodnuto.
Běhat jsem začala před sedmi lety, jako kompenzaci po smrti maminky. Nejdřív jen tak kolem vesnice, pak do vedlejší vesnice a do lesa. Řád tomu mému pobíhání dal Miloš, když jsem se dostala jako náhradnice do PIM WCH 2012. Dostala jsem plán na půlmaraton a na jaře jsem byla jeho čerstvá hrdá absolventka s ambicemi si za 6 týdnů zaběhnout i maraton. Nadšená běžkyně míní, ale nešikovné nohy na schodech mění. Zlomenina malíkové kůstky a 4. žebra mou maratonskou premiéru odsunuly o rok.
Když už mi šla Praha, tak snad doběhnu i ten lesní maraton v Novohradských Horách. Doběhla! A dokonce ne mezi posledními! Takže příští rok zkusíš ultra! – to byla Janina slova. Tehdy mi to připadalo jako sci-fi, ale postupně na tom Jana a Miloš (aniž by o tom, chudák, věděl) začali pracovat. Jana mi totiž poslala Milošův tréninkový plán na MAMUTA. Po prvním prostudování jsme jej odložila a řekla, že tohle asi ne. Tolik času a kilometrů? Blázni!
Pak jsem musela jít na operaci s prasklou šlachou na rameni a rázem bylo času habaděj! V rámci rehabilitace a šetření za jízdenku na vlak jsem do vedlejší vesnice na pravidelná cvičení nejdříve chodila s hůlkami a pak už i běhala. Další varianta tréninku byla busem do okresního města a pak s kamarády z našeho sdružení Běhat nás baví přes pole a několik vesnic zpátky domů. Kamarádi se obětovali a dlouhé nedělní výběhy běhali se mnou o mých vycházkách – od 14:00 do 18:00. Obzvlášť v zimě jsme se vraceli za úplné tmy. Můj skvělý muž nám vozil na občerstvovačky buchty a čaj v termosce.
Po doléčení a rozhýbání ruky jsem nastoupila do práce a času hned zase ubylo. Takže bylo nutné ukončit dojíždění vlakem a nastolit dobíhání domů po svých. Měsíčně to tak dávalo kolem 400 km. Abych se ale jednostranně nepřetížila, chodila jsem plavat a k padesátinám si pořídila infrasaunu – skvělý regenerační prostředek.
Na samotný běžecký počin jsme z Opavy odjížděli dost pozdě odpoledne a v Brně ještě nabrali naše děti s koloběžkami. Registraci jsme po 5,5 hodinách jízdy stihli tak tak. Pak už jen připravit věci na ráno, sníst doma připravený těstovinový salát a hajdy do peřin. Pět hodin spánku holt dneska musí stačit.
Ráno jsem byla nervózní a podle toho vypadala frekvence mých návštěv WC. Ještě že už bylo odstartováno! Nálada skvělá, po cestě se seznamovalo se spoustou nadšenců. Spolu s Janou jsme doběhly partu veselých kluků, kteří volali: „Hele, běhny!“ My na to: „Žádné běhny! My jsme poběhlice! Nižší level jsou pak coury, ale ty se courají!“
Šlo to docela svižně. To ještě nebylo takové horko. S přibývajícími hodinami a kopci se naše rychlost snižovala. Každých pět kilometrů byla občerstvovačka a já se těšila hlavně na tu s marmeládami Blanky Milfajtové. Ta byla ale až na Pohoří na Šumavě. Kolem 60. km jsem se od Jany odtrhla (ona běžela tu delší trasu) a na rozbočce jsme se seběhli s prima chlapíkem Honzou z Prahy. Zbylých 30 km bylo vesele prokecaných. Asi jsem ještě nepotkala tak veselého, otevřeného a ukecaného chlapa. Díky němu neměla žádná krize šanci.
Na poslední občerstvovačce pořadatel zatelefonoval do štábu, že běží 1. žena! A byla jsem to JÁ! To nás ještě víc nakoplo a posledních 4,8 km jsme valili rychlostí 5:30 na km. Honzovy hodinky nám odpípávaly každý kilometr, který byl za námi. Do cíle na hřišti jsme vběhli ruku v ruce a s vítězným úsměvem na rtech byli rádi, že to máme za sebou.
Přes dojetí z toho, že jsem to zvládla, jsem ani nemohla zatelefonovat manželovi, že už jsem v cíli. Podle složitých výpočtů mě čekali až v sedm večer, takže si vesele drandili po okolí na kolobkách.
Byli na mně pyšní! A já taky.
Zúročil se půlrok pilného tréninku a vzdálenost 92,5 km jsem uběhla za 10:57:16. Přesto, že jsem nakonec přece jen závodila, běh v tomto krásném koutě naší země jsem si opravdu užila.
Vložit komentář
Super, super, super – veliká gratulace k výkonu i umístění! Hlavně ale k dobrým pocitům po takovém nátřesku uběhnutých kilometrů :-)
Martinko, gratuluju! Kloubouk dolů Tobě i Tvým nožkám :-) Já běžela půlmaraton a taky jsem si ho náramně užila. Byl to NÁDHERNÝ závod, balzám na duši a pro mě i na plíce. S Honzou jsem cestovala v neděli ráno ze Stropnice do Č. Budějovic a mohu potvrdit Tvá slova. Tak milého, pozitivního a sympatického muže jsem už dlouho nepotkala. Tímto ho srdečně zdravím!
Klobouk dolů
neuvěřitelný příběh!obdivuji, gratuluji!
Martino, opožděně blahopřeji! Dlouho nezapomenu na to, jak jsem kilometr před cílem myslel na jediné – doběhnout pod 11 hodin – když jste kolem mě prosvištěli, jako kdybyste si právě vyběhli do parku... :-)
Tak to je úctyhodný výkon, Martino. Gratuluji :-)
Neuvěřitelné, jste fakt dobrá!!! (Marmeládky mi mají dorazit každým dnem :) )
Gratuluji! Moc pěkný článek a hlavně výkon.
