ULTRABĚH LÁSKY
Na Běžecké škole se dočtete, že je běh metaforou života. Také to tak vnímám. Navíc jsem si ale povšimla velké podoby lásky běžecké a lásky partnerské.
Na první pohled je zřejmá jedna skutečnost – obojí je během na dlouhou trať, má-li to mít nějakou hodnotu. Tím proboha vůbec neshazuji sprintery! I jejich trénink je dlouhotraťový, ač jejich sláva jen několikaminutová. Do obojí se musí investovat nemalé množství energie a času, které se vyplatí. Ovoce našich investic ale také nemůžeme chtít očekávat příliš brzy, naopak – jako se člověk do ultraběhů postupně a trpělivě dopracovává, tak i dlouhodobému vztahu se člověk učí. Zahrnuta je i cesta sebezpytování, sebepoznávání, pokory, trpělivosti, respektu.
Na začátku bývá ona známá chemie – zamilovanost. Pokud se v této fázi nezaměříme na trpělivost, můžeme taky všechno zkonit. Navíc jsme hluší ke všem radám a varováním z okolí. Poznáváme objekt lásky, chceme s ním trávit hodně času – v případě běhu nejméně hodinu denně. Pojem regenerace a odpočinek nám připadá zbytečný, vždyť je všechno tak super! A teď buď vycítíme varování prvním kotrmelcem, který nenechá na sebe dlouho čekat – za pár měsíců se ozve nějaká šlacha, kloub – alias první partnerské zaskřípání. Tahle malá zkušenost nás upozorňuje, že něco neděláme dobře. Být hluchý v tomto období znamená zkratku do průšvihu. V nejhorším případě vztah zde končí a vy uslyšíte ze všech stran: „Já ti to říkal!“
A nebo i přes tu nesmírnou emoční euforii, kterou se svým partnerem – během prožíváme, máme dál zapnutý selský rozum, jehož součástí by mohla být i například věta „Tak když to říká Guru, tak na tom asi něco bude." A první zkušeností jeho rady se s oním doporučením ztotožníme, vezmeme za své – není to jen slepá víra borci. Blízko k tomuto má i svoboda, která je nedílnou součástí každé pravé lásky – když miluji, tak nevlastním, nelpím na tom, neměním k obrazu svému. Sestrou svobody je pak důvěra, vlastně její nedílnou součástí.
Běh není něco „mého“, co si mohu podmanit, co mi bude sloužit tak jak budu chtít. Přistupujeme k němu s respektem a pokorou, okusili jsme jeho moc a jako endorfinoví narkomani bychom chtěli víc a víc a dál a rychleji, a taky ať to máme co nejdřív. To nejde. Opravdu to takhle nefunguje a musíme se řádně připravit na to, přijmout větší porce kilometrů a ukrojených časových koláčů. Stejně jako není svatba měsíc po první schůzce, není moudré zaběhnout maraton měsíc po prvním výběhu. Ani kdybychom ho hravě zvládli díky zdatnosti a síle vůle. Nohy potřebují čas, pravidelnou práci a péči, tréninkovou, regenerační i fyzioterapeutickou.
Pohled na babičku a dědečka, kteří se v osmdesáti letech drží za ruce na procházce, je pohledem na ultramaratonce v ultratrailovém závodě. Na léta pokory, respektu k tělu, přiměřené práce a obrovské trpělivosti. Fascinuje mě pohled na ultraběh lásky v jeho rozličných podobách.
Vložit komentář
Říkám Danušce: "Budeme se taky ve vosumdesáti držet za ručičky?" Odpověď: "Jestli tě do té doby nezabiju?" To nás ale čeká veselých následujících 20 let, let plných lásky a očekávání, jestli mě nezabije :)
Zajímavé a moc pěkné přirovnání. V
