Den otevřených srdcí, aneb druhý den na cestě Aš – Košice
Dokud běžím, žiju. Běh je mým lékem na všechno, a když říkám na všechno, myslím to přesně tak, jak to píšu.
Včera jsem psal o tom, jak jsem silně prožíval výběh v Aši a pak setkání s lidičkami na Patě, obé to byl tak silný zážitek, že aby mě neporazil, musel jsem to vyběhat.
Dnes před výběhem ve Stříbře jsem prožil obdobně silný zážitek, když jsem dostal poslední fotografii mého velkého přítele Petra Bursíka. Jeho smrt před dvěma roky mnou silně otřásla a mohu říct, že měla vliv na spoustu věcí, které jsem pak udělal. Když jsem se na něj dnes díval, dostal mě znova, opět mi bylo za ním moc smutno, ale zároveň jsem si uvědomil, že lidi jako on nikdy doopravdy neumírají, protože jeho odkaz nese ve svém srdci řada z nás, kterým ukazoval cestu. Petře, ještě jednou ti děkuji, že jsem tě směl poznat a že jsem směl být tvým přítelem.
Ze Stříbra nás vyběhlo šest, vlastně s Trajdy sedm.
Jména raději ani nebudu uvádět, protože si všechny nepamatuji a jmenovat ty, co ano, by mi přišlo vůči ostatním nefér. Bylo trošku chladněji než včera, ale na druhou stranu mě ostřejší vzduch probudil. I když jsme měli již od startu mírné zpoždění, cesta dobře ubíhala. Nad Kozolupy se k nám přidal Tom od Majky z Plzeňských Panenek, které 13. října pořádají v Plzni skvělý běžecký závod – Roudenský ¼Maraton.
Před Plzní se k nám přidali další tři běžci od Panenek a pak jsme proti nám uviděli běžet velký dav, to se k nám blížily holky z DBK Plzeň s třemi rytíři. Pospolu jsme pak doběhli až na plzeňské náměstí, kde proběhlo formálně-neformální přivítání a kde jsem dostal zdravici od pořadatelů Plzeň Evropské město kultury 2015, letošnímu Evropskému městu kultury – Košicím.
Zašli jsme za Kristýnou na oběd, kam dorazil i Vašek Jun, který to vzal včera za mě, a když já po 40 kilometrech usnul, doběhl to až do Stříbra. Z pizzerie jsme šli k autu, kde nás čekalo nemilé překvapení, ač jsme měli ještě zaplacenu půl hodinu parkování, oktávku zdobila fešná modrá botička. Jak jsme se dozvěděli po chvíli, hrají s řidiči takovou hru. Na straně, kde je parkovací automat, smí parkovat jen řidiči vlastnící rezidenskou kartu, a ti, co si zaplatí parkování, musí přeparkovat na druhou stranu. Na parkovacím automatu však o tom ani slovo. Tak jsme si počkali půl hodiny, než přijel městský policajt, vypsal nám „šek pro městskou pokladnu“ za 300,-, a mohli jsme vesele pokračovat v krasoběhu.
Po téhle příhodě mi došlo, že na téhle pouti se může odehrát všelicos, tak jsem si od Vaška vypůjčil skládací koloběžku, abych případné časové ztráty mohl na ní dojíždět. Tímto také chci říct, že jsem v tuto chvíli ve skluzu, co se týče naběhaných kilometrů, že ty kilometry nebudu dobíhat, tedy pokud někde nedám kufr, což bych rozhodně nechtěl, a budu se držet toho, co jsem napsal včera, že mi nejde o žádné předvádění se, ale o to, propagovat co nejvíce běh a setkat se na své cestě s co nejvíce lidmi, kteří mají otevřená srdce. A klidně k nim připočtu i toho měšťáka, protože i na něm bylo vidět, jak nerad ten šek vypisuje, ale úřad je prostě úřad.
Z Plzně jsme vyběhli směr Rokycany, před Ejpovicemi jsem se rozloučil s Markem Chlupatým, který měl radost, že už zase běhám, byl totiž přímým účastníkem toho, jak jsem si před třemi měsíci natrhl stehenní sval.
Před Rokycany se ke mně přidal Pavel Jestřáb z Rozběhni to, byť jsme spolu běželi jen chvilku, protože v Borku jsem, když jsme nepotkali skupinku, o níž jsme věděli, že se mají přidat, skončil. Bylo mi jasné, že nabrané zpoždění již nedoženu, a dobíhat někdy kolem 22. hodiny, domů se dostat ve 23 hodin, psát ještě článek, tak jsem zítra tam co včera, tedy že někde usnu.
Rozloučili jsme se, s Danou sedli do auta a vyjeli směr Holoubkov. Za ním vidím u kraje silnice čekat 5 lidiček, bylo jasné, na koho čekají. Byli dost překvapení, když mě viděli vylézat z auta, a byli tak natěšení na to se se mnou proběhnout, že jsem se znovu oblékl a doběhl s nimi do Mýta. Tam za námi ještě dojelo Rungo v podobě Natálky, Michala Hrabce a jeho ženy. Udělali jsme pár fotek a jeli do Žebráku, kde jsme byli pohoštěni Vláďou Práškem, který nám nabídl svou premiérově uvařenou houbovou omáčku s knedlíkem. Co vám budu povídat, kam se na ní hrabaly těstoviny, co jsme měli k obědu. Prostě boží. No a to je pro dnešek všechno.
Mějte krásný den, a pokud se na mě nebo na Danu nedovoláte, tak věřte, že já, maje mobil na zadku v tom silničním ruchu nic neslyším a Dana kromě řízení, hledání správné cesty, obstarávání a podávání krmení a pití, vyřizuje buď jiný telefonát, SMS, e-mail, či odpovídá někomu na FB. Fakt to holka nemá lehký, ale zvládá to skvěle, zatím mě nebije a šíří kolem skvělou náladu, za což jí moc děkuju.
Vložit komentář
Ja jsem povercivej... Verim, ze kdybych si nenechal zadnou casovou rezervu, tak jsem si jisty, ze se neco po... Zase vim, ze kdyz jsem "pojistenej" -- mysleno doslova i prenesene -- tak sance ze se neco stane je o rad dva mensi...
Budu prat at charitativni rozmer zvitezi a v poradku dorazis do Kosic a ubehnes toho co nejvic. 12:)
MITS, otázka je, co je nebo bylo špatnou karmou. Když jsem si před 3 měsíci natrhl stehenní sval, tak to vypadalo, že na cestu můžu zapomenout, byť bych jí měl absolvovat jen v autě. To, že můžu už běhat 40 a více kilometrů denně považuji spíš za dobrou karmu. Naštěstí to mám postaveno tak, že osobní cíle nejsou u mne na prvním místě, a tak mě moc těší, když mohu pomoci dobré věci a navíc upozornit na věci, o niž většina společnosti neměla dosud tušení, že vůbec existují – i to považuji za dobrou karmu. Nejspíš si nahoře řekli, že toho dobrého je už dost a já to beru :).
No, do Kosic jeste daleko, ale zatim to spis vypada na nejakou spatnou karmu ... ale treba se pletu ...
