Jak jsem podruhé uběhla maraton…
Jsem na sebe strašně hrdá, protože jsem zvládla, už podruhé, uběhnout maraton. Je to strašně krásný a nenahraditelný pocit.
Musím říct, že jsem se na tento výkon poctivě připravovala. Měla jsem i po prvním úspěchu obrovský respekt z trati a z reakce mého těla.
Nakonec to ale nešlo jinak a přišel den D. Byl to pro mě i jinak významný den, slavila jsem narozeniny. Nemohla jsem si dát hezčí dárek než opět překonat sama sebe.
Nastavila jsem si budík na šestou ranní hodinu, chtěla jsem svému tělu dopřát vydatnou snídani, abych měla tu pravou sílu. Připravit si batoh, nastavit hudbu… opět jsem si zvolila Michala Davida, je to velice optimistická a hlavně rytmická hudba, a ke mně prostě už patří.
Vyrazila jsem brzy, aby mě nezaskočilo nějaké dopravní omezení:-o).
Začali jsme se řadit, každý do svého určeného koridoru, byla jsem strašně nervózní, ale zároveň jsem se i těšila, toto všechno se ve mně mísilo.
Přišla i minuta ticha za Bostonský maraton, chvilka zamyšlení, kdy si člověk uvědomí, jak krásné je tu být a moci si běhat. Pak už ale padnul výstřel, postupně se koridory začaly posouvat ke startu.
A je to tu!
Vybíhám!
Probíhám Pařížskou ulicí přes most, úřad vlády, Karlův most a dál a dál, začala jsem cítit holeně, ale naštěstí mě to po deseti kilometrech přešlo. Snažila jsem se kochat krásnou Prahou a vnímat Michala ve sluchátkách, abych neřešila bolavé nohy.
Měla jsem velkou podporu okolo tratě, rodina i přátelé mi pravidelně podávali pití i energetické gely. Velmi důležitý pro mě byl hlavně ten pocit, že v tom nejsem sama, že jsou tam všude se mnou, chvílemi se mnou i běželi. Můj partner měl přesně nastudovanou trasu a všichni, co mi přišli fandit, od něj měli instrukce, kde a v kolik být, aby obsadili co nejvíce míst na trase, takže i přejížděli.
Pořád jsem měla dostatek sil a dobrý pocit, ale pak přišel 35. km, dostavila se krize, já věděla, že to nevzdám, ale bylo těžké hýbat tělem, nechtělo. Vše trvalo dobré dva kilometry, pak okolo mě proběhl běžec s balónkem, kde měl čas 4:30 a to bylo to, co mě dostalo nazpátek, neměla jsem přehled o čase, ale když jsem zjistila, že mám šanci, splnit si svůj časový sen, zaběhnout pod 4:30, tělo si dalo říct a rozjelo se.
Běžce s balónkem jsem předběhla a s velkou radostí se dostávala až do cíle, musím říct, že cedule 700 m, 600 m, 500 m mi dělaly velkou radost, i když se odvíjely děsně pomalu – když v této vzdálenosti dobíhám autobus, je to v pohodě. Ale po 42 km…?
Je to tady, dnes jsem už potřetí v Pařížské ulici, mám velký usměv na tváři, ale i respekt, abych případně nedostala křeč, ale už jen 195 m a jsem tam! Je to nádherný pocit, lidi okolo jsou skvělí, povzbuzují a tleskají a já vím, že i když to byl těžký boj, tak je vyhraný a to je krásný pocit, a je mi jasné, že příští rok zase kliknu myší, i když během trasy jsem tento pocit neměla:-o).
Můj loňský výkon se mi podařilo překonat o 14 minut a to je ten důvod. Stále se můžeme překonávat. Jde to!
Moc přeji všem, aby měli dostatek sil na všechna svá přání a sny, i třeba na boj s nemocí. I po těchto výkonech mám stále dost sil pro svoji rodinu, kterou miluji, a je to to nejcennější, co v životě mám.
Chci i Terezce dokázat, že se nemusí bát, mám spoustu sil ji pomoci při dalším boji o zdraví.
Vložit komentář
Kačko, není nad to být součástí milující rodiny. Přeji vám všem jen krásné chvíle, hodně radosti a úsměvů, Terezce spoustu sil, ať je hodně moc šťastná...
Kačko, krásný článek, přeji Tobě i Terezce jen všechno dobré a hodně sil. Jsi velice statečná. Smekám ...
