Jubilejní „dvacátý“
Mám ráda závody, na kterých je hodně lidí. Ukrytá v davu si běžím svoje. Na startu jsem měla letos docela výhodnou pozici a na startovní čáru se dostávám už po 2 minutách od výstřelu. Běžím, jak to jde. Běží se mi dobře, nohy mě nebolí. To už jsem u „Nuseláku“, paráda, rychle mi na GPSce přibývají kilometry!
Blíží se sedmý kilometr, cítím pivo, to je skvělé, říkám si: „Jen tak dál“! U Rudolfína vyhlížím vítěze, ale nic. Říkám si, že běžím asi rychle, protože tady ještě nejsou:-). Přibližně od 13. km začínám vnímat tvořící se puchýře na chodidlech – klasika. Těším se 16. km na teplý čaj, teplý už nebyl, ale byl sladký a dodal energii do závěru.
Potkávám Simču, která říká, že boj o svůj čas vzdala. Mně už taky dochází síly a nohy mi tuhnou. Ale pořád se hecuji: „Pojď si svoje, drž to!" Vidím světlo na konci tunelu a ve světle 19. kilometr. Do cíle je to kousek, to už zvládnu. Nakonec jsem dokončila svůj nejlepší pražský 1/2maraton. Zároveň to byl můj jubilejní 20. půlmaraton v životě, tato vzdálenost se mi líbí a hodně mě baví.
Ze závodu mám dobrý pocit, nedávám si vysoké cíle. Já běhám pro radost. Když vyjde dobrý čas, je to navíc, je to fajn.
Vložit komentář
Už je mi to jasné. Jsi z nás všech v týmu nejzkušenější. Zatímco většina gazelek štěbetala ve VIP zóně, ty jsi se koncentrovala na výkon. Vůbec jsem o Tobě nevěděla, že už jsi půlmaraton běžela 20 krát. To je tedy výkon! P.S. Simča to nevzdala. Chtěla jen ruku v ruce doběhnout se svým přítelem. Tohle dokáže jen milující žena...
