Pečená žebírka před ½maratonem
Asi posté začínám psát článek, jaký že byl pro mě půlmaraton… A nejpoužívanější klávesou při psaní se u mě stala šipka nasměrovaná doleva v pravém rohu klávesnice.
Závod pro mě začal ve čtvrtek odjezdem do Českých Velenic, kde jsem si uzavřela známky z ekonomie a účetnictví, aby mě v mých 32 letech pustili k maturitě.
Už od brzkého rána v mé tašce putovaly zabalené kecky a vše potřebné na sobotní 1/2maraton. Cestou vlakem se mnou poseděla moje kolegyně, proběhl i pokus dohnat spánkový deficit, ale nervozita z blížících se zkoušek mi nedala spát. Mlelo se mi to všechno v hlavě a chtěla jsem to mít za sebou.
Ve 12:07 mám hotovo za 2 a za 3, loučím se se spolužáky a cestou na vlak si nechávám v restauraci zabalit sushi… mňam. Rovnou do Prahy ale nemůžu. V Plzni zůstaly povinné „gatě" adidas a tak jedu na skok domů, beru kalhoty, žitný perník napečený k maratonské snídani a konečně v 18:08 odjíždím do Prahy.
V pátek čekám, jestli mě někdo zaúkoluje vyzvednutím čísla a ostatních věcí. Ve dvě odpoledne teprve snídám… asi už přichází na řadu nervozita z běhu. Do poslední chvíle sedím a smutně doufám, že sluníčko vyleze na oblohu. Jsem na fb a jen tak mimochodem otvírám Word a začínám psát pohádku, Jak se adidas skamarádil s Nike, protože jsme s holkama řešily oblečení na půlmaraton.
Stupňující se nervozitu jdu vychodit ven, u místního řezníka koupím pár žebírek. Třeba se budou hodit.:-) Taky koupím teploučkou funkční mikinu, na dobu těsně po doběhu, pak už letím do pražské domoviny rychle se převléct a za holkama na smluvený sraz v Expu.
Jsem mile překvapená, že nakonec jdeme spolu na čajík, sdělit si poslední dojmy. Markétka mě rozbrečí svým trápením, ale je úžasná, jak je statečná. Byl to parádní večer, ani mi pak nedocházelo, že start je za pár hodin. Domů dorážím k 22. hodině. Mám hlad jako vlk, od snídaně nebyl na nic čas ani chuť… Miloši, teď nečti!!!:-)))… k večeři ve 23:00 si dávám marinovaná pečená žebra s čerstvým křenem:-))). Píší mi obě ségry, ptají se, jak se cítím a co snídá maratonec a já si v duchu říkám, ještě že se neptají, co večeří.:-)))
Ráno mám dost času a najednou nestíhám… na metro běžím, ve voze nás jede spousta se stejnými batůžky. U Expa rychle hledám skupinu PIMek, vyzvedává si nás Martina a vede k Rudolfinu kvůli focení, rychle se převlíkám, nestíhám ani zavázat tkaničky, „Cvak" a mám je tak i na fotkách.:-)
Pomalu se přesouváme do koridoru, rychlejší holky jdou do předních sektorů, s Markétkou jsme tak 10 metrů od Miloše, netuším, jak poběžím, nenosím sporttester ani nic, co by mi při tréninku měřilo vzdálenost, takže se orientuji jen podle Kbelské desítky, kterou mám za hodinu. V hlavě mám představu, že by to tedy snad šlo za 2:30. Vybíháme opravdu pomalu, prvních 5 km máme v průměru cca 8 min/km, ale to se dovídám až z pozávodního info-emailu. Povídáme, pozorujeme ostatní, fandíme běžcům s dětmi ve speciálních vozíčcích, dáváme si bonbón, mírně zrychlujeme a do desátého kilometru běžíme spolu, ještě jednou ti Markét moc děkuji.
Potom si s Markétkou přejeme hodně štěstí, zamávám a dál pokračuji sama. Potkávám Ilonku, Víťu a Míšu, zdravím je, ale… Asi jsem se měla líp dívat, netušila jsem, jak jim je, až zpětně vím, že Miška i Ilonka se trápily a já s nimi nebyla víc než pár metrů.:-( Moc se vám za to omlouvám.
Do cíle dorážím v čase 02:15:57, padám do náruče Vláďovi, ale ne únavou… štěstím, protože kdyby mi někdo v listopadu řekl, že to dám, tak bych odpověděla…leda ve snu.:-) Volám rychle svojí Klárce a ostatním, co na mě mysleli, že jsem pořádku. Potkávám se s Markétkou a Kačkou…1/2maraton je za námi.
Vložit komentář
Miri, opět jsem se pobavila, jak jinak, že? :-) Jsi gazela udatná, škoda, že tě neviděla paní učitelka tělocvikářka ze základky, jak ta by jásala! :-)
Markét, budu na maratonu strašně ráda s tebou :-), pokud mi to dovolíš....:-)
Miri, to je úplně v pohodě :-) Já jsem ráda za Tebe, že se Ti dobře běželo a že jsi dosáhla tak krásný čas :-) ;)
Mirísku, bylo mi ctí "gazelit" prvních 10 kiláků s Tebou, vážně! Poctivě trénuju a doufám, že u maratonu si to zopakujem...a kdybys mě náhodou vzala, nevadí, vím, že počkáš v cíli ;-)
Krásný článek!
