O tréninkovém plánu, běhátku a hlavně běžecké rodině
Můj milý deníčku, tak jsem dneska (14. března) pokořila metu 1500 minut strávených během v roce 2013. Nevím, kolik to dělá kilometrů, není to pro mě důležité, hřeje mě totiž pocit, že zvládám dodržovat Milošův trénink na pražský maraton, v pohodě a bez velkého trápení. Prostě si to užívám:-). Ale… samozřejmě všechno není tak růžové!
Když mi začátkem února přišel e-mail od Miloše s novým tréninkem, chvíli jsem zaváhala. Ano, milý deníčku, bála jsem se ho otevřít. Vybavena moudry z běžeckých serverů a knih jsem očekávala skoro každodenní trénink plný běžecké abecedy, rovinek, kopců, fartleků a kdo ví čeho ještě. Strachovala jsem se, jestli to všechno zvládnu, vždyť přeci běhám pro radost, vnitřní pohodu a rozhodně se ani trochu nepodobám maratonským běžcům nebo svalnatým sprinterům, kteří mě při běžeckých akcích „přeskakují“ v prvních kilometrech!?
Nakonec to ale nebylo tak zlé… nový plán se na první pohled podobal tomu předešlému, dny volna a výběhů se střídaly s pravidelností, jejich počet zůstal zachován, jupí!!! Při podrobnějším zkoumání jsem ale zjistila, že čas jednotlivých výběhů narůstá až k 180 minutové hranici!!! Pane jo, ne že bych si na to netroufla, ale mrazivé počasí za oknem lákalo spíš k zimní lyžovačce než dvouhodinovému výběhu. Nic naplat, naběhám to na běhátku. Někde jsem četla, že běhátko posiluje nejen fyzicky, ale i mentálně, protože kdykoliv můžeš běh ukončit, vypnout stroj a slézt, nemusíš odnikud „dobíhat“. Dnes, po stovkách minut strávených na páse, to mohu jedině potvrdit, je to tak. Mám za sebou nekonečné minuty s i bez hudby v uších, pozorujíc nejrůznější „fitness lidi“ mučící se na přístrojích, bylo (a vlastně stále je) to „výživné“ a mentálně posilující, doslova:-).
Co mi ale dává skutečnou běžeckou sílu, milý deníčku, je naše parta Gazel = PIMek 2013. Jsou to fajn holky, s různě těžkými životními úděly, ale každá z nich má srdce na dlani, dokáže povzbudit, vyslechnout… a hlavně jsou stejně poblázněné běháním jako já. Naposledy jsme se viděly na Kbelské desítce, ve stejných tričkách, hýřící vtipem jsme vytvořily nepřehlédnutelnou skupinku.
Když zazněl startovní výstřel, každá vyběhla, jak nejlíp uměla, postupně jsme se roztrhaly, ale v cíli jsme zase byly všechny spolu a jedna přes druhou sdělovala bezprostřední dojmy z trati. Tenkrát jsem odjížděla domů s pocitem, že mám novou rodinu, běžeckou rodinu a bylo mi prima. Ten pocit stále trvá. I když jsem o samotě naběhala spousty minut, prala se s motivací na běhátku nebo mrazivým protivětrem na trati, vždycky tady byly a jsou lidé, se kterými to můžu sdílet a to je zkrátka moc fajn!
Vložit komentář
Markét, běžecká rodina :-) Přesně tak. Už se těším až spolu zas někdy vyběhneme pokoukat krásy berounska
Marketko, slunicko nase usmevavy, take jsem rada, ze se mame a ze spolu muzeme sdilet kazdy stripek radosti, ale i trapeni, pokud se objevi. V tomhle je projekt jedinecny! Bezci obecne jsou prima rasa, je s nimi legrace, pochopi, poradi, pomohou... Mame stesti ;-)
