Co mi běh dává a co bere?
Jsem asi hodná holka, běh mi dává víc, než já jsem investovala do něj:-).
Začnu tím, co mi bere – přibližně kolem jedné hodiny času 5x týdně, v sobotu o trochu víc:-). Den jich má 24, ráda některou z nich běhu dám, dostanu za to mnohem více.
Vzal mi něco málo kil, centimetrů v objemu, je to však vykompenzované tím, že sahám hlouběji do šatníku pro věci, o kterých jsem ani netušila, že si je ještě někdy vezmu na sebe:-), z toho mám radost. A docela rychle se přesouvám k tomu, co mi dává.
Co mi běhání dává?
V první řadě mi dal společenství mnohem mladších stejně postižených PIMek – Gazelek (jsem z nich nejstarší), poznala jsem úžasné holky, každá se pere svým způsobem s osudem; já mám občas pocit, že moje starosti jsou nic moc proti těm jejich, na druhé straně cítím, jako bych s nimi a mezi nimi omládla:-). Děkuji vám, Gazelky!
- dává mi díky osobnímu tréninkovému plánu pravidelný pohyb, díky tomu pravidelné vyplavování endorfinů i a tím pocit klidu, volnosti, svobody
- dává mi (podle názoru Petry Janíčkové – zakladatelky pracovního portálu pracenad50.cz) jiskry do očí a viditelné nadšení ve chvíli, kdy můžu o běhu a běhání jenom mluvit
- dává mi, díky úbytku několika centimetrů z objemu, vyšší sebevědomí
- dává mi poznání, že nejsem sama postižená diagnózou běhání
- dává mi poznání okolí svého bydliště, zvláště všech možných cestiček v Ďáblickém a Čimickém lese, kde běhám nejčastěji
- dává mi možnost být téměř jednou denně sama se sebou, bez počítače, rádia a televize, bez telefonu a civilizačního shonu, společnost mi dělají jedině stejně postižení lidé, se kterými se navzájem cestou pozdravíme (ještěže v plné zimní , tedy s čepicí hluboko do čela není vidět, koho ti většinou mladí kluci zdraví)
- dává mi poznání sebe sama – dokážu vyběhnout, i když se mi někdy zrovna moc nechce, při dlouhých sobotních výbězích zjišťuji, že to ještě pár metrů jde, i když mám pocit, že už je to nadoraz
- dává mi pokoru a stálý obdiv k těm, kteří zvládli královskou disciplinu. I když sama sebe se stále ptám, jestli tak trochu nepřeceňuji své možnosti, vždyť ½maraton, který mám za sebou, není polovina maratonu, ale odhaduji, že asi třetina
- dává mi uznání a podporu kamarádů z fitcentra, kteří mi drží palce, a to je pro mě velice důležité
- a v neposlední řadě – dává mi na stará kolena možnost být na titulní stránce časopisu. Komu z vás se to podařilo?:-)
Vložit komentář
Vito, jsem rada, ze Tve sebevedomi pomalu roste vzhuru, tak at tam take zustane;) ;)
Víťo, gazelko, vždyť ty víš, že věk gazelí se nedá srovnávat s věkem člověčím :-) A královská disciplína? Povíme si v květnu, těším se ;-)
Víťo, díky za článek! A na věku vůbec nezáleží...na tom kalendářním. Ten je jen pro personalisty, aby mohli hodnotit lidi sedíce u stolu a hledíce na jeho CV. Pak to porovnají se škatulkou a když se do ní adept(ka) nevejde, tak se nevejde. Ale běžkyně všeho věku už vědí, že cesty na běhání nejsou škatulky a že se na ně vejde úplně každý!!!!Děda s holí, keňan, PIMka, gazela...prostě každý, kdo v sobě najde tu odvahu vyběhnout a vytrvat. Tak ahoj na cestách při běhu!
