Bez pohybu ani den!
Už od malička pravidelně sportuji. S rodiči jsme chodili po horách, jezdili na kole, na běžkách. V šesti letech jsem začala sportovní gymnastikou, ve 12 jsem se přeorientovala na aerobik, na střední škole jsem hrála volejbal a na vysoké škole jsem se opět vrátila ke gymnastice k odvětví teamgym. Od 17 let jsem lektorkou aerobiku a vedu lekce pro děti i dospělé. Vždy jsem toužila pracovat v oblasti sportu, věnovat se mu každý den. Postupem času bylo jasnější, že budu učitelka. Na fakultě tělesné kultury jsem měla ráda všechny sporty, které jsme studovali, bylo to velmi pestré a nikdy jsem neměla problém zvládnout jakýkoliv sport.
Kdy jsem začala s během? Už pár let to bude? Vlastně jsem si zkusila nějaký kratší triatlon a zjistila, že ač jsem na tom kondičně docela dobře, běh je hodně slabý. A tak jsem začala běhat. Nebylo to jednoduché, všechny sporty mi šly vždy samy bez větších obtíží, ale běh ne! Musela jsem zpočátku střídat běh a chůzi, šlo to pomalu. Ale byla to výzva, překonávat sama sebe. Donutit se jít běhat, vydržet běžet, i když už tuhly nohy, a pak jít běhat znova. Ale ten pocit, když jsem to dokázala, stál za to. Proto jsem u běhání zůstala. Nejsem žádný rychlík, ale zlepšuji se.
Jako učitelka tělocviku a lektorka aerobiku mám pohybu dost každý den. Z gymnastiky mi bohužel zbyly vbočené palce a propadlá příčná klenba. S přibývajícím věkem a další pohybovou aktivitou mě to dost bolí. Snažím se postavení nohy korigovat a srovnávat každodenním cvičením, často používám kineziotaping a dá se to zvládnout. Běhu se jen tak nevzdám. Běh je volnost, svoboda i romantika, krásná příroda, svět kolem je krásnější v zapadajícím slunci, pod bílým sněhem. Běh nemusí být vždy jen individuální sport. Můžu běžet sama a vyčistit si hlavu, vyběhnout s partnerem či ve větší skupině s přáteli. Běh dává tolik možností.
Vždy, když jsem v Praze na Mezinárodním maratonu, vidím ty tisíce lidí, kteří to dají! Říkám si: „Proč bych to nedala taky!“ Běží tam mladí, staří, handicapovaní, prostě všichni a na začátku s takovou radostí a v cíli jsou hrdinové. Cítím se jako slaboch. Mým snem je uběhnout aspoň jeden maraton v životě. Dám to? Co moje nohy? Vydržím tvrdou přípravu? Ještě jsem odvahu nenašla. S projektem Women´s Challenge mám silnou motivaci i podporu, věřím, že to dám. A když už do toho půjdu, tak naplno a poctivě!
Před několika lety jsem se dozvěděla o Juniorském Maratonu, štafetě studentů středních škol na vzdálenost 42 km. Okamžitě jsem naši školu přihlásila. Našla jsem 10 odvážných a vyrazili jsme na semifinále. Dvakrát jsme se studenty postoupili do finále v Praze. Úžasná atmosféra byla pro studenty odměnou za dřinu při tréninku. Ráda bych přivedla k běhu i další moje studenty a hlavně studentky, vždyť běh je tak krásná věc. Snažím se být pro ně osobním příkladem. Možná jednou spolu poběžíme i v Praze, já a moji studenti.
Účastním se i běžeckých závodů. Proč?
Podpořím tím ty, kteří si dají tu práci a běh propagují a připravují závody.
Setkám se zde se svými přáteli a získávám nové kamarády. Už jsem poznala mnoho skvělých lidí.
Čas v cíli je odměnou za dobrý trénink.
A na závěr něco pro všechny: není ostuda, že běhám. A že běhám pomalu, to nevadí, radost z pohybu je důležitější.
Pohyb byl, je a bude součástí každého mého dne.
Vložit komentář
Teda Marti, ty jsi ale sportovka! Smekám! Tak ať ti to běhá, skáče, tančí, plavčí, jezdí...dál. Jistě tě bude následovat hodně tvých studentů :-)
