Proč běhám a pak o tom ještě píšu...
Když mne vybrali do PIM Women´s Challenge, měla jsem dojem, že musím předstírat, že chodím s tretrami i spát, že vím, jakou mám mít tepovou frekvenci a hlavně že můj život se podobá příběhu z telenovely.
Je sice pravdou, že běhám celkem pravidelně (krom přestávek na zlomené končetiny a dodělání diplomky), ale i tak jsem si připadala jako podvodník, který se pokoutně vetřel mezi běžecké hvězdy. Můžou mě vykopnout hned po prvním článku?
Úplnou náhodou jsem nedávno narazila na článek, který tento jev popisuje – „Impostor syndrome" neboli syndrom pocitu, že si i přes zjevné důkazy nezasloužíte úspěch, kterého jste objektivně dosáhli. Důkazy o úspěchu přisuzujete náhodě, načasování, nebo spolupráci s mnohem inteligentnějším a talentovanějším okolím.
S větší či menší intenzitou se u mě tento pocit projevuje v průběhu celého života. Ať už při zkouškách ve škole, kdy vždy vycházím ze dveří s pocitem, jak jsem je (myšleno zkoušející) zase pěkně “ukecala” a že vlastně nic neumím. To stejné v mé práci začínám vždy návrhem “jistoty”, a až potom se pouštím do kreativnějších návrhů. Tohle paradoxně nesouvisí s malým sebevědomím, ani s egem, ale s neschopností přijmout své úspěchy a ocenit se za ně.
Beru PIM Women´s Challenge jako šanci určit si cíl, něco pro něj udělat, postavit se na start maratonu, a ať už se to povede či ne, mít ze sebe dobrý pocit. A i když všichni běháme pro radost, pevná lýtka a dobrou náladu, je třeba ještě něco navíc, aby se člověk zlepšoval – motivace. Třebaže jsem nikdy ani nepomyslela na to, běžet maraton (proč taky?), mám teď motivaci 4krát týdně vyběhnout do sněhu a mrazu a cítit, že ten kopec, který jsem minule stěží vyšla, vyběhnu.
Úplně klidně si budu psát o svém vcelku poklidném životě, o tom, že běhání nemusí být vopruz a že je život fajn, i když občas nedává smysl. A přestože nebo možná právě proto, že nejsem žádný Murakami, využiji tuto možnost za sebou zanechat trochu toho digitálního smogu.:-)
Vložit komentář
Každý z nám má nějaký ten syndrom, takže všichni jsme postižení. Výhodu má ten, kdo zná svoji anamnézu a umí svůj syndrom do svého života zapracovat tak, že proti němu nebojuje, ale souží s ním v pohodě. A pak zjistí, že to jeho postižení je vlastně fajn, že je jeho součástí a že se s ním třeba i dobře běhá, protože mu zlepšuje výsledné časy a dává radost v cíli....ha, dneska jsem pěkně utekla tomu mému syndromu...to jsem ale dobrá...a žádná náhoda to nebyla...musela jsem si to uběhnout sama! Nandat to při běhu mému syndromickému kámošovi je ta nejlepší motivace! Už ji nemusíte Pavlo hledat – máte ji a díky, že jste se o ni s námi podělila. Jdu hledat tu svou.
Pavli, prima článek, moc jsem se pobavila :-)
Vtipný a inteligentní článek, radost číst. Budu se těšit na další Vaši digitální stopu.
