A zase ta sinusoida – běhám, neběhám…
V minulém příspěvku jsem se k běhání prakticky nedostala, nyní doplňuji střípky do mozaiky mého sportovního života.
Na základce jsem v tělocviku patřila spíše k těm lepším. Pokud se ovšem nejednalo o hod krikeťákem, granátem atp., ty jsem si vždycky házela pod nohy. A to nepřeháním. Pamětníci si jistě vzpomenou na Běhy Rudého práva, Večerní Prahy, Mladé fronty – tyto akce jsme se školou pravidelně běhávali. Moc mě to tenkrát nebavilo a na rozdíl od plavání nebo potápění jsem nevykazovala výraznější výsledky.
Teď si uvědomuji, že jsem v prvním článku zapomněla zmínit potápění, které vás zavede do zcela jiného světa, do světa ticha a míru. Pro relax ideální. A můžete si při něm prohlédnout i „dno“. Pak se jen odrazíte, na cestě vzhůru provedete nějakou tu dekompresi a jste nad hladinou. Jak jednoduché…
Prázdniny mezi osmičkou a gymplem byly zlomové v mém nahlížení na běhání. V létě jsme odjeli s plavci na 3týdenní regenerační soustředění do Bulharska. Trenéři s sebou vezli osobní váhu, aby zjistili, jak jsme se během pár týdnů prázdnin vykrmili. My holky jsme nedopadly nejlépe (měla jsem tenkrát o 5 kg více než dnes), a tak nám byl naordinovaný běh.
Běhala jsem s Jirkou, jedním z tréninkových partnerů, 2x denně po celou dobu pobytu. Vzpomínám si na počáteční nepříjemné pocity, na bolest, trápení. Bylo mi horko, nemohla jsem dýchat, chyběla síla v nohách. Vůle nakonec zvítězila, v běhu jsem vytrvala a po přibližně dvou týdnech jsem si kilometry začala opravdu užívat. Možná než vůle byla silnější zodpovědnost, řekli jsme si totiž s Jirkou, že budeme běhat po celou dobu pobytu. Dokonce jsem po 3 týdnech byla o 5 kg lehčí. Pak jsem ale přijela zpět do Prahy, skočila do bazénu a na běh zapomněla. Nicméně od soustředění v Bulharsku vím, že je možné počáteční bolest překonat a dostat se do hladiny zvané „užít si to“.
Pak jsem se musela rozeběhnout v letech, kdy jsem zkoušela již zmiňovaný triatlon. Tenkrát byl tento sport u nás v plenkách a já jsem dosahovala úspěchů díky tomu, že jsem závodně plavala. Když jste si vyplavali slušný náskok, udrželi se na kole a zvládli klusat 5 – 10 km, zaručilo to slušný výsledek. „Neplavci" museli být zdatní jak v běhu, tak i na kole. Takže jsem běh vlastně netrénovala, úspěch mi zaručilo plavání.
Následovala léta strávená na lůžku, léta, kdy běhání bylo snem nesmírně vzdáleným. Zároveň snem natolik živým, že právě toto snění mi dávalo naději a víru… Běh se stane mým životem, běh se stane mým osudem… Za 15 let…
A je to tady, dlouhých 15 let uplynulo a já stojím spolu s malou Terezkou ve frontě na hlas pro zařazení mezi PIMky. Vlastně jsem neúspěšně stála už loni (resp. letos v lednu). Neúspěšně? Všechno začalo právě tím „nešťastným" 5. lednem 2012, kdy jsem s čelovkou na kočárku vyběhla do deště a větru, kdy jsem se ocitla v jakési zvláštní, ještě nepoznané dimenzi, kdy jsem se definitivně rozhodla, že to nevzdám, že mě první neúspěch nezlomí. Záhy mě však na tři měsíce zlomilo zdraví. Nicméně v květnu letošního roku jsem nasedla do vlaku, ze kterého nehodlám vystoupit. Objevila jsem cyklus běhů VŠ ligy, odběhla 6 závodů, zařadila se mezi „běhny" a úplnou náhodou získala hlavní cenu.
Našla jsem zalíbení v charitativních bězích (Běh pro gorily, Běh pro život), seznámila se s Běchovicemi, které se okamžitě staly mou srdcovou záležitostí. Sledovala jsem PIMky a fandila jim v jejich nadšení a úsilí. S dojetím jsem četla články PIMholek o pokořených půlmaratonech i celých maratonech, na které jsem já nenastoupila.
14. listopadu otevírám poštu (většina PIMek již den před), ztrácím rovnováhu, dochází mi dech… Vybrali mě…!!! Svěřuji se kolegyni, volám kamarádovi, píšu Petrovi „Dnes slavíme!“. Petr nechápe, neb o mém záměru netuší. Doma si dáváme slavnostní menu, tláču s octem, s těžkým žaludkem pak uléháme. Zítra se nám otevře nová kapitola našeho života…
Vložit komentář
Stále na 150% a více. Vše nej k Tvému svátku.
Simšo, jsi prostě víc než jen dobrá ;)
Milá Simono, ty toho ještě zdoláš o to nemám strach a nejlepší na tom je, že klidně i s tlačenkou v bříšku! :-)
Jářku, opět jsem udiven. Nedá se ta motivace někde koupit? Vyběhnout s kočárkem a čelovkou do deště – tak si říkám, kolik Nutel by asi muselo být v cíli, abych se namotivoval já? :-)
Mamko, jsme pyšni na to co děláš a s jakou energií jdeš pardon běžíš za svým cílem. Máš naši plnou podporu, která Tě posouvá dál a dál. Petr a Terezka :)
