Jednou jsi dole, jednou nahoře…
Asi to většina z nás poznala – jednou dole, jednou nahoře a pak znovu a znovu. No a já jsem se ještě ke všemu narodila jako Váha váhavá, a tak o výkyvy nemívám nouzi. Někdy mám pocit, že celý můj život je jedna velká sinusoida.
Už v dětství jsem měla tři sny: zaplavat si s delfíny, stát se maminkou a po přečtení knížky „Dana a Emil Zátopkovi vypravují" se přidal další sen, uběhnout maraton.
Dva sny už jsem si splnila. Delfína jsem políbila na podzim roku 2009. Při každé vzpomínce na pár týdnů dovolené strávených na malebném ostrůvku Maltě plném vlídných lidí se ještě dnes zatetelím štěstím. Necelý měsíc po návratu z dovolené jsem zjistila, že se v mém bříšku začíná rodit nový život, a tak i můj druhý sen se začínal stávat skutečností. Terezka vykoukla na svět 1. srpna 2010 po 38hodinovém porodním maratonu. A tak období štěstí vystřídalo období ještě většího štěstí a hormonálního pobláznění. Porodní maraton však nebyl mým třetím snem. Ten zůstává stále nesplněný a vzdálený.
Život si s námi neskutečně zahrává. Když si myslíte, že přesně víte, proč a kam směrujete, „plácne" vás náhle do neznáma a jen za vámi zavolá „Tak a plav!“.
Tatínek, sportovně zdatný a všestranný, chtěl mít z nás dětí (pocházím ze tří sourozenců) sportovce, mě dal na plavání. Maminka pracovala jako cvičitelka plavání, tedy se voda pochopitelně logicky nabízela. Začínala jsem v plaveckém klubu v Mělníku, od 5. třídy ZŠ sportovní plavecká v Praze, následovalo plavecké gymnázium. Základka v Praze byla pro mě velmi vyčerpávající, protože bydlíc v Mělníku jsem v 7 hodin ráno resp. v 6 hodin (v 8. třídě) skákala do bazénu v Praze. Znamenalo to denně vstávat ve 4.45 hod., pak dokonce ve 3.45 hod. Tady musím poděkovat za obětavost mamče, která mě denně budila a chystala mi snídaně a svačiny do školy. Od 12 let jsem plavala celostátní ligu žen, účastnila se Mistrovství ČSR a ČSSR žactva, dorostu i žen, získala jsem v těch letech několik republikových medailí. Jako plavec jsem úspěšně zkusila také triatlon, který v té době u nás začínal (2x titul mistryně ČR a jednou ČSSR). Toto bylo docela legrační období: nebyla jsem registrována v žádném triatlonovém klubu, byla jsem zkrátka S.V. z Mělníka. Jednoho dne za mnou taťulda přišel, jestli chci zkusit triatlon, já na to „Co to je?“, taťulda, „To je plavání, cyklistika a běh" a já „Tak třeba jo“. Půjčila jsem si kolo od bráchy, vyrazili jsme na první závod na Šeberák, závod jsem vyhrála a pak i většinu dalších. Jako plavec jsem byla v ohromné výhodě. Tenkrát jsme měli Wartburga, nejprve hnědého, pak zeleného. Zatímco jiní triatlonisté přijížděli na závody ve větších vozech opatřených týmovým logem, my jsme si to přifrčeli Warťasem Kadlem, z Kadla vyskákala pětičlenná rodina, která rozložila deku na trávě a užívala si závodní čas. A tak mé plány do budoucna směrovaly logicky ke studiu FTVS. Zůstalo však jen u plánů. Sinusoida se totiž rozhodla, že svého vrcholu dosáhla a že je na čase vydat se pro změnu záporným směrem.
Po jednom z plaveckých soustředění mě postihl únavový úraz menisku, následovaly 2 operace kolene, za rok se muselo otevřít také druhé koleno, následovaly další operace. Protože má sinusoida ještě stále nedosáhla mínus jedničky, muselo se přeci přihodit něco dalšího. No a tak přišla porucha hybnosti v důsledku infikování klíštětem (borreliemi). Znamenalo to z vrcholového plavání šup! …na 7 let rovnou do plného invalidního důchodu. Nikdy jsem si nepřipouštěla, že už nebudu chodit, dokonce se mi ve spánku zdály sny o tom, že plavu v Mělníku ve vzduchu nad popelnicemi (legrační) a taky, že běhám. V mých snech jsem opakovaně prožívala radost z běhu. Běhalo se mi lehce, byla jsem absolutně šťastná. Probuzení do reality bývalo bolestné, ale mé sny měly neuvěřitelnou sílu. Když jsem se opět postavila na nohy a začala přemýšlet, kam dál, byla pro mě jasná volba medicína. Vždyť jsem k ní měla tak blízko. Tady už se má sinusoida opět stáčí směrem nahoru, nejprve k nule, pak dokonce ke kladným hodnotám. A tak jsem studovala na 1. LF, zároveň pracovala na anatomickém ústavu, na který mám milé vzpomínky. Plavala jsem za fakultu a poprvé začínala trošku běhat. Zapomněla jsem napsat, že v době mé nemoci se ručička váhy dostávala nad 80 kg při mé výšce 169 cm, potřebovala jsem splasknout. A pak tady byla stále vzpomínka na mé živé běhací sny. Kroužila jsem kolem letohrádku Hvězda a dařilo se mi kilča cestou ztrácet. Studií jsem zanechala poté, co nás tatínek opustil, když odešel na druhý břeh. Tady už byla má křivka opět na samém dně. Dodnes jsem se s tou ztrátou nesmířila, není den, kdy bych si na tatínka nevzpomněla, není běh, který bych mu nevěnovala. To byl malý pohled do let minulých, tatínek zemřel před deseti lety.
S běháním jsem skončila, prioritou se stala práce, kde jsem trávila spoustu času. Přišel partnerský vztah, který po třech letech skončil, následovaly dva roky slz a návštěv psychologů. Když jsem konečně pochopila, že já sama jsem svého štěstí strůjcem, ROZHODLA JSEM SE otočit sinusoidu směrem kladným. Koupila jsem si in-line brusle a hned první léto najezdila téměř 500 km. V té době jsem také objevila spinning, který se stal mou vášní, šlapala jsem nejprve šest, pak dokonce osm hodin týdně včetně období těhotenství, kdy jsem mj. absolvovala tři spinmaratony; seznámila jsem se s instruktorem Petrem, který se stal mým partnerem. Následovala již výše zmíněná dovolená na Maltě a splnění mého prvního životního snu v podobě plavání s delfíny. Po necelém roce mě život obdařil dárkem nejkrásnějším, když se mi narodila holčička. S narozením Terezky se můj život ocitá ve zcela nových dimenzích. „Za Terezku" od Petra dostávám multifunkční kočárek (vozík), který nám dělá ohromnou službu. Naše sportování dostává zcela nový rozměr…
Teď správně tušíte, že bude následovat období znovuobjevení krásy běhu. To si ale nechám na příště. Pro dnešek se s vámi loučím s přáním, abyste zvládali chvíle, kdy vám není nejlíp, protože ty netrvají věčně, s přáním, abyste si uměli užít každý střípek štěstí.
Vložit komentář
Simon, dech beroucí příběh, vážně...maraton zvládneš, o tom jsem už za tu chvilku co se virtuálně známe přesvědčená...snad se v cíli potkáme ;-) Markéta
Hned je mi trochu hůř....když si uvědomím, jak často mé kroky neomylně a zručně řídí lenost. Pane jo. A to jsem si myslel, jaký junácký pokrok v překonávání překážek to dělám, ohýbaje se někdy konečně ke tkaničkám běžeckých bot... Smekám sinusoidně klobouk dolů a těším se na pokračování. Honza
1 . 2
