Olympiáda vymknutá z kloubů se díky Čechům vrací ke kořenům
Pobíhaje po Londýně (honili mě sekuriťáci z jednoho místa na druhé, abych netvořil hloučky) jsem si čím dál tím více uvědomoval, jak se olympiáda od svého vzniku změnila. Že už to není oslava sportu, ale oslava reklamy. Že už to není o sportovcích a výkonech, o radosti, ale o tom, kdo získá nejlepší čas na umístění své značky, svého šotu v průběhu reklamního bloku. Ale pak přišly důkazy, že to však není úplně tak pravda.
To byl jeden pohled, který však už mám, a určitě ne jen já, dlouho. Prostě sport se stal výnosným businessem a sportovci reklamními panely, a za získání co největší plochy jejich kůže na umístění své značky se platí miliony. To je v pořádku, ostatně sportovní život netrvá dlouho, tak je třeba se zajistit na ten zbytek. Akorát to nějak nesedí s tím olympionismem, s tím ideálem čistého sportu, čisté radosti z pohybu, který člověku poskytuje.
Naštěstí byla letošní olympiáda svěřena Londýnu. Britové, ať k nim máme jakékoliv výhrady, mají jednu ohromnou vlastnost: konzervatismus. Narážíme na něj všude, většinou nám vadí, že jsou to takový konzervy, že jsou takoví suchaři, ale většina z nás má ráda ten „suchý" britský humor.
Je mi jasné, že v současné době už by bylo naprostou utopií vrátit se do osmdesátých let 20. století, kdy se řešilo, zda profesionální sportovce pustit na olympiádu. Dnes tam jsou, a i ty sporty, které byly ještě před 30 lety „amatérské" ve smyslu, že je dělali lidé pro radost a ne pro peníze, byť na profesionální úrovni, se dnes zcela zprofesionalizovaly a pro radost je dělají jen hobíci, hrající si na své vzory.
Díky staré dobré Anglii a díky českým sportovcům však základní myšlenky olympionismu – přátelství, radost z pohybu, oslava sounáležitosti, oslava života…, na olympiádě v Londýně jsou a jsou cítit na každém kroku.
Být součástí nekonečného hada povzbuzujících u trati olympijského maratonu žen byl neskutečný zážitek a bylo zcela lhostejné, kdo běží. Angličané a s nimi i všichni návštěvníci her dokáží skutečně povzbuzovat a tlačit každého do cíle, a je jim zcela jedno, zda je to našinec či „cizinec“. Určitě je to dáno i tím, že v Londýně spíše potkáte Čecha, Slováka, či příslušníka jiného národa (a to nejen v době olympiády) než Brita. Možná právě proto jsou praví Britové tak konzervativní, aby se v té přirozené kolonizaci britských ostrovů na svých ostrovech neztratili a neasimilovali v jeden celosvětový národ.
Díky svému konzervatismu však Britové zůstávají sebevědomí, což na někoho může působit jako červený hadr před očima: „Na co si to hrajou, vždyť už ve světě dávno nic neznamenají!" Omyl, Britové budou vždy hrát jednu z hlavních rolí ve světě a to proto, že si dokáží ochránit své tradice a tím dokáží ochránit i ty nejlepší tradice člověka. Londýnská olympiáda je toho nejlepším důkazem, ať ji získal Londýn čistě či někde někdo někomu něco šoupnul, rozhodnutí olympijského výboru – konat letní olympijské hry v Londýně – bylo jednoznačně dobrým rozhodnutím.
A teď k tomu přínosu Čechů.
Kdybych si z londýnské olympiády nic nezapamatoval, tak mi navždy zůstanou v paměti dva okamžiky.
První, kdy Ondřej Synek objal za cílem svého přemožitele Novozélanďana Mahe Drysdala, přestože mu možná vzal největší šanci na „nesmrtelnost" – olympijské zlato. A udělal to zcela spontánně, protože byť největší soupeři, v osobním životě jsou přátelé a to je víc než soupeření.
Druhý, kdy Ivana Sekyrová vbíhala mávajíc na vše strany do cíle svého olympijského maratonu. Udělala to také naprosto spontánně a v tom zamávání byl celý její život, byla v tom láska k běhání, byla v tom láska k těm, kdož jí poskytli oporu v tomto těžkém závodě – divákům, kteří ji hnali do cíle (těch na trati, i těch u televizních obrazovek). Byla v tom prostě „obyčejná" lidská radost, o níž se chtěla podělit s celým SVĚTEM.
A o tom to je, či by mělo být – RADOVAT SE A POSKYTOVAT RADOST – to jsou olympijské ideje a tradice, které je dobré si připomínat, pro něž má cenu olympiády pořádat!
Vložit komentář
Přesně tohle se mi honilo hlavou...
Krásně napsané, cítím to všechno úplně stejně. A už zase jste mi vehnal slzy do očí! Co já už se okolo tohohle maratonu nabrečela!
Miloši, parádní článek a všiml jsi si, že ti sportovci, kteří se před či během, svého výkonu usmívali, tak předvedli to nejlepší (Ondra S., Ivana S, Lucie H. s Andreou H., Vavřinec H. a Standa J., Markéta S. s Kristýnou K. a nebo třeba Katka E. a také Lukáš M.) Prostě ti, kteří měli radost z toho, že sportují :-), že se mohou OH zúčastnit a reprezentovat nejen sebe ale i ČR. To jsou pro mě vítězové ať jsou první nebo stí, na ty jsem hrdý!
Mám radost za Vás, že jste si to tak krásně užili!
A ještě si přidám:
Ivanino mávání nejenom ve finiši, ale i na trati si všimla britská režie a zařadila ho do přenosu maratonu.
Takže mimosmyslová esence lidství spolehlivě funguje i mezinárodně...
jste mě pane Škorpil dojal, pěkně napsané
Nádhera jako vždy.Díky
skvělý článek, díky
