Ivana Sekyrová říká: můj život je plný sportu a taky mě láká si ochutnat maraton
Ivana Sekyrová, narozena 13.10. 1971. Česká reprezentantka, historicky dvojnásobná mistryně ČR v běhu na 400 m překážek (1992,1994), čtyřnásobná mistryně ČR v půlmaratonu (2006–2008, 2011), mistryně ČR v běhu do vrchu (2010, 2011) a v běhu na 3000 m překážek (2010), mistryně ČR v silničním běhu Běchovice (2010, 2011), sedminásobná vítězka v řadě ( 2005- 2011) Velké kunratické, mistryně světa v běhu do vrchu veteránů (2010 a 2011), teamová vicemistryně světa v běhu do vrchu (indiv. 11. místo)
S Ivanou se potkáváme na závodech ve Františkových Lázních pravidelně už několik let, a nejméně již rok se chystám s ní udělat rozhovor. Když pak na sklonku loňského roku oslavila 40. narozeniny, tak jsem si řekl: „Tak už“, a poprosil Petra Slezáka, aby mi pro Ivanu připravil otázky, protože Petr je západočeský patriot a ví toho o Ivaně daleko více než já, tím pádem jeho otázky jsou daleko zasvěcenější, než by byly ty moje.
Ivano, máš za sebou podle dosažených výsledků svou asi nejúspěšnější sezónu. Jsi s ní spokojená?
No, kdo by nebyl. Mé plány na rok 2011 byly spíš původně takové sny. Prvním plánem měl být pokus o získání titulu na Pardubickém půlmaratonu. Zimní příprava probíhala vcelku solidně, naběhala jsem dostatek kilometrů, k tomu jsem absolvovala potřebná zátěžová vyšetření na Casri, která mě pomohla odhalit další moje možnosti v tréninku a k tomu jsme navíc zkoušeli hypoxický stan (ale o tom bych se chtěla zmínit v samostatném odstavci). Další motivací byl termín půlmaratonu, v tento den měl trenér narozeniny a mně to připadalo jako unikátní narozeninový dárek, jen jsem věděla, že to nebude tak jednoduché. Každá obhajoba – prodloužení si kralování je určitě, myslím, mnohem náročnější, než vyhrát poprvé. Další dva cíle sezóny byly také vcelku jasné, pokusit se o obhajoby dvou titulů, jeden v srpnu v běhu do vrchu na Černé hoře a druhý na konci září v Běchovicích. Všemu ostatnímu jsem nechávala volný průběh se slibem, že nebudu nic hrotit, zvláště s přihlédnutím k mému věku. Také jsem slíbila hostování v Plzni – Petříně na extralize, takže jsem plnila i tuto povinnost, běhat na dráze. Tam jsem zaběhla také pár dobrých závodů, nejvíc jsem bodovala na steeplu, na 10 000 m jsem byla také spokojená. Po vítězství v půlmaratonu bylo pro mě závodění na dráze takovou brzdou v přípravě na kopce.
Mezi tvými úspěchy se skví i titul mistryně světa v běhu do vrchu veteránů v kategorii W 35. Cesta k němu prý ale byla dost trnitá, cestou na vrchol Pilska sis při počasí, co tam panovalo, prý užila své…
Teď s odstupem času se tomu směju, ale opravdu tam šlo chvílemi o život. Ale kdo tam nebyl, tak si to neumí představit. Mě po závodě hřála zlatá medaile. Závod byl náročný, ale to nejhorší jsem prožívala spíš až po doběhu, když jsme se museli vrátit na chatu, kam nám odvezli věci v pytlích. Nebýt trenéra, který mi běžel naproti a pak hledal pytel, na kterém byla původně fixem napsaná startovní čísla, jenže ta déšť smazal, všecky pytle byly modré a najít ten můj byl vcelku obtížný úkol, nakonec ho trenér našel, ale bez bot. Taky s občerstvením to byla hrůza, oranžová sladkokyselá polévka mě na nohy nepostavila, tak zbývalo jediné, vystát dlouhou frontu na čaj, který nebyl zdarma. No a večer po nic moc vyhlášení jsme chtěli vyrazit domů, ale naše pasy zamkl pan recepční do trezoru a odešel domů počítat ovečky. Tak jsme museli zůstat do snídaně. A když jsme jeli z Polska, tak jsme na cestě domů potkali tolik „objazdů“ (objezd), to si taky nikdo neumí představit. Připadalo mi, že odtamtud nevede cesta. Nakonec jsme s malým zpožděním domů dorazili.
To vloni v italské Paluzze už to byla příjemnější obhajoba, co?
Do Paluzzy jsem se těšila, ale s vítězstvím jsem tolik nepočítala. Počítala jsem s tím, že se tam objeví Italky. Přijela tam Irena Pakocz a další dobré vrchařky. Navíc jsem týden předtím byla na MS v albánské Tiraně a tam jsme si taky s holkami užily, střevní potíže a únava z veder, já měla ještě nějakou alergickou vyrážku na břiše, nic příjemného. Ale italský závod byl jedinečný a famózní, zase spousta zážitků. Italové umí opravdu připravit skvělé mistrovství. Na trati Italové fandili, jako kdybych běžela v jejich dresu. Když jsem v druhém kole předbíhala muže, kteří startovali 15 minut před námi, tak mě na úzkých cestách uhýbali a ještě taky fandili. V cíli mě moc potěšil i ten dvouminutový náskok a pak vyhlašování s Manuelou Di Centou.
Prý máš kopce a krosy v oblibě, máš dokonce stříbro z MČR v krosu, v loni i předloni jsi byla mistryní ČR v běhu do vrchu, preferuješ tedy hlavně krosy nebo je ti jedno, kde se trať line?
Mám ráda krosy, poslední dobou mě nejvíc baví takové ty těžší kopcovitější krosy, v podstatě právě profil trati na mistrovství v Paluzze se mi líbil. Styl nahoru dolů, to mě baví. Jinak se dá říct, že je mi jedno, kudy běžecká trať vede.
K vytrvalostnímu běhání ses dostala vlastně až v roce 2006, začínalas jako sprinterka, ale prý tě na začátku ještě víc než běh lákal skok do dálky, je to tak?
Tak to není. Když to vezmu popořádku, tak mě tělocvik bavil od 1.třídy. Moje první jednička v notýsku byla právě z TV, to se nás tenkrát paní učitelka zeptala, kdo umí šplhat a než se nadechla, já byla nahoře, tak jsem přinesla domů první 1, která byla přes půl stránky, a před ní bylo napsáno šplh, tak mě doma taťka nazval – no, víte jak, a bylo po radosti. Od páté třídy jsem chodila na atleticko-basketbalovou třídu v Klatovech. Předtím jsem na šumavském Špičáku jezdila místní závody ve slalomu, kam jsem s taťkou jezdila na víkendy, kde pracoval jako vlekař. Na sportovní třídě mě paní učitelka vždycky postavila na 1500 nebo 800 m, protože u nás ve třídě nikdo lepší nebyl, a to bylo právě to období, kdy jsem záviděla holkám, které mohly běžet 60 m a skákat do dálky. Já pak mezi 7. a 8. třídou jela na tábor a tam jsem vyhrála vše a do dálky jsem skočila 4,70 m. Paní učitelka tomu po prázdninách zprvu nechtěla věřit, jenže já tenkrát na TV skočila ještě o pár cm víc, ale na většině závodů se toho příliš nezměnilo. Až po 8. třídě, kdy jsem byla přijata na SŠ v Plzni. Pod vedením pana Rodka jsem začala trénovat sprinty a moje první medaile (2x bronz) byly z M ČSSR v disciplínách 100 m – 12,59 a 200 m – 25,59. Pak má příprava směřovala spíš na čtvrtku, kterou jsem běžela v hale a tam jsem skákala i do dálky, ale po čtvrtce to nic moc nebylo. V letní sezóně nastal zlom, kdy jsem si při MČSR v K. Varech při rozběhu na 100 m natáhla hamstring a pak skoro celý rok nešlo běhat rychlost. Mezitím jsem začala trénovat u pana Neckáře, který měl čtvrtkařskou skupinu a přišel s návrhem, že bych mohla zkusit 400 m překážek. Tak si pamatuju, že jsme jeli do Znojma na mistrovství dorostu, já tam vyhrála a u této disciplíny jsem zůstala až do roku 2005.
Kdy definitivně uzrálo rozhodnutí etablovat se na dlouhých tratích?
To byla spíš taková náhoda, trochu i sázka. V roce 2004 jsme se vsadili, že uběhneme půlmaraton v Praze, asi kvůli bodům, které jsme sbírali v Karlovarské běžecké lize. Vzhledem k zaběhnutému času 1:24 mě trenér přihlásil na MČR v půlmaratonu v Domažlicích, odkud jsem přivezla bronz, no a o pár týdnů později jsem získala na MČR také bronz na 400 m překážek. V tomto roce jsem běžela ještě párkrát i hladkou čtvrtku (55,67). S překážkami jsem se definitivně rozloučila o rok později, to už mě trenér nasměroval na steeple a delší tratě. Musím ještě podotknout jednu zajímavost. Volný čas jsme také trávili desetibojařským tréninkem, tam mám osobní rekord 5 794 bodů.
V roce 2008 tě přibrzdila operace paty, jak ses s tím pak vyrovnávala?
Ten moment, kdy jsem nemohla běhat, byl hrozný, snažila jsem se to vydržet a doma vymýšlela všelicos, jezdila jsem na rotopedu a každým dnem jsem překonávala své domácí osobáky. Když jsem konečně směla vyběhnout, tak se neděly žádné zázraky, zlom nastal zhruba až po 5ti měsících po operaci, kdy jsem se začala přibližovat svým osobákům.
Přes den učíš ve škole, čas na trénink tedy přichází až po škole v podvečer nebo večer?
Záleží, jaké je období. V zimním období běhám v týdnu večer. Také záleží, jaký mám ve škole rozvrh, 1-2x týdně zvládnu trénink i během dne. Nejlepší jsou prázdniny, to si můžu dopřát třeba i dvě, tři fáze.
Jak dokážeš tak časově náročnou práci skloubit se závodním běháním na vrcholné úrovni?
To vlastně nevím. Tuto otázku mi položilo už mnoho lidí. Prostě člověk musí chtít a pak pro to musí udělat maximum.
A co děti, co učíš, jak jsou na tom fyzicky, jsou šikovné, baví je sportovat?
Učím občanskou výchovu a tělocvik na sokolovském gymnáziu. U nás na tom nejsou děti až tak špatně, samozřejmě se najdou výjimky. Učíme v podstatě velkou škálu sportů: atletiku, basketbal, volejbal, fotbal, florbal, gymnastiku, plavání atd. Máme klasifikační tabulky, podle kterých se žáci zařadí do výkonnostní skupiny. Vždy hodnotíme za úspěch posun z horšího stupně na lepší, ale jsou žáci, kteří mají hned napoprvé jedničku. Já si ale myslím, že všeobecně jsou v současnosti na tom děti o kousek hůř, než byla naše generace. Éra počítačů si vyžádala prostě své. Jsou děti, které rodiče přivezou až před školu, tam dítě sedí 6 hodin v lavici a pak dorazí domů a sedí u PC znova. To my jsme hodili tašku do kouta a běželi ven.
V souvislosti s dětmi mě napadá ještě otázka. Kdy jsi vlastně začala sportovat a jaké sporty sis vyzkoušela?
Sportovat jsem začala na sportovní třídě v Klatovech, to bylo v páté třídě, tam jsme měli dva roky atletiku a basketbal, a v sedmičce jsme se museli rozhodnout pro jeden sport. A jak už jsem řekla, úplně prvním mým sportem bylo sjezdové lyžování.
Stojíš prý v pozadí vzniku AK Sokolov, klubu, jehož barvy hájíš. Jak to tedy před těmi osmi lety bylo, přibliž nám to!
Tak tohle je otázka na dlouhé povídání. Zjednodušeně řečeno, chtěli jsme být svými pány svého klubu se spoluprací sokolovské sportovky, která tehdy propásla obnovení statutu sportovní třídy. Asi dva roky jsme se pokoušeli s touto školou spolupracovat, ale stále to bylo bezvýsledné, zvláště po mém odchodu z této školy na gymnázium. Lidé na škole pro atletiku nebyli až tak zapáleni a nebyli ochotni věnovat dětem svůj volný čas. Nakonec jsme se rozhodli spolupracovat s DDM. V současné době je spíš nouze o trenéry, proto jsme nuceni počet dětí v přípravkách omezovat.
Jsi mimo jiné i držitelkou českého rekordu v hodinovce z ostravské Zlaté tretry, uběhla jsi 16,422 km. Ale před tím už jsi v Sokolově pokořila šestnáctikilometrovou hranici, rekord ti ale neuznali, jelikož se nejednalo o ryze ženskou hodinovku. Jak se vlastně díváš na to společné běhání s muži a uznávání či neuznávání tam zaběhlých časů?
Nedávno to například potkalo Paulu Radcliff… Já jsem samozřejmě věděla, že rekord v Sokolově nebude uznán, ale i tak si myslím, že je spoustu pěkných a kvalitních společných závodů, tak proč neuznat i rekord. Možná by se mohlo stanovit, od jaké vzdálenosti se bude běhat společně. Třeba na dráze do 10 000 m si to neumím moc představit, ale u delších běhů ano. Zaběhla jsem také český rekord na 20 000 m na dráze v Plzni, aby byl rekord uznaný, tak jsme přesvědčili s trenérem pořadatele Vlastu Šroubka, ať udělá samostatný závod žen. On nám rád vyhověl, ale závod byl pro mě nic moc zážitkem. Běželo se mnou ještě pět žen, které jsem párkrát o nějaké kolo doběhla, prostě žádný zážitek, jen zápis. Každopádně kdyby byl závod společný, tak by to bylo úplně jiné.
Častým argumentem bývá, že využíváte služeb mužských vodičů, ty třeba často spolupracuješ například s Honzou Sokolem. Do jaké míry to podle tebe ovlivní dosažený čas nebo průběh závodu?
Vůbec nevyužívám spolupráci s Honzou Sokolem, běžela jsem s ním asi třikrát a z toho dvakrát to byla náhoda, protože měl vždy závod rozběhlý na mnohem lepší čas a během závodu se mu neběželo dle jeho představ, tak zvolnil a obětoval se, že se mnou závod odkluše. A jak to ovlivní čas? Myslím si, že to ovlivní čas hodně, pokud je to dobrý vodič. Já měla jednou cíleného vodiče, tím byla právě na rekordní hodinovce Olga Firsová, ta odvedla skvělou práci, odtáhla mi desítku přesně tak, jak jsme se domluvili a zbytek už jsem si musela doběhnout sama. Světová rekordmanka Tuneová měla vodičky hned čtyři. Já mám ráda závody, při kterých si svého vodiče najdu. První dva kilometry sleduju, jak se závod vyvíjí a snažím se odhadnout, kdo běží podobné tempo jako já. Nejlepší je nějaká nezávislá skupinka. Myslím, že takhle běhá spousta běžců. Ale občas se stane, že chcete s někým běžet a on ne, tak třeba kličkuje a tak.
Haile Gebreselassie kdysi řekl, že výkonnost není otázkou těla, ale mysli. Prý pokud člověk myslí jako starý – a je úplně jedno, kolik mu je – je starý. Na co všechno se od tebe můžeme těšit v dalších letech, čím nás ještě překvapíš?
Já si myslím, že by měl člověk mezi tělem a myslí najít jakousi rovnováhu. Já nevím, jestli myslím jako stará, ale vím, že se necítím staře, cítím se stejně jako před deseti lety a běhám, myslím ty dlouhé tratě, lépe než před šesti lety. Pořád se vlastně zlepšuju, a co mě moc potěšilo na konci loňského roku 2011, že v období od Běchovic do Novoročního běhu v Doubí v K. Varech jsem překonala třináct traťových rekordů, většinou mých. Čím bych tak mohla ještě překvapit?! Trenér mi po Běchovicích radil, ať ohlásím konec své kariéry. Jenže ohlaste konec, když vám to konečně běhá. Spousta lidí čeká na to, jak poběžím maraton, jestli ho vůbec poběžím. Tak mi napadá, že bych je mohla překvapit tím, že ho neuběhnu, anebo že bych ho zaběhla v nějakém pěkném čase, který by mě potěšil.
Pokud jde o mě, tak se budu těšit na další skvělé Ivaniny výsledky a souhlasím s ní, že končit v nejlepším by byla chyba, a taky nemá ještě zaběhnutý ten maraton. Že jo?
Vložit komentář
Ivano,
budu moc držet palce, ať Ti to i letos v Praze vyjde pod 2:35, poběžíš za nás všechny, kdo začínali na SŠ Plzeň v 80. letech a dnes běhají max. do hospody, nebo maraton, ale sotva pod 4 h:) Rio za to stojí!
No a je duben 2012, maraton je zaběhnutý a paní Sekyrová se v čase 2:34:21 kvalifikovala na OH do Londýna :-)) to je mazec, smekám klobouk až na zem
No, jistě!
