logotype Archiv - Běžecká škola Miloše Škorpila

inzerce

Paříž – Colmar, peklo režírované člověkem

V roce 1926 to začalo jako chodecký závod Paříž – Strasbourg, dnes se to chodí jako Paříž – Colmar. Když si člověk prohlíží dobové fotografie, tu spoustu lidského utrpení, které zobrazují, říká si: „Proč vůbec o start na takovémto závodě usilovat?" Proč tedy? Na tuhle otázku si myslím nedokážou odpovědět pořádně ani ti, kteří se na cesty, silničky a silnice mezi Paříží a Colmarem vydají. Ti, kteří se do tohoto závodu kvalifikují. Čtete správně, kvalifikují, protože na Paříž – Colmar se nestačí jen přihlásit.

Původně jsem to chtěl celé pojmout jako reportáž o asi nejvýznamnějším chodeckém závodě, který se dnes ve světě chodí. Poté, co jsem se stal přímým účastníkem – ne závodníkem, do toho bych nikdy nešel, když jsem viděl tu dlouhou karavanu nomádů, kráčejících před svými doprovodnými obytňáky, když jsem viděl, jak se natěšení stávají postupně bolestnými troskami – jsem svůj původní úmysl přehodnotil a podívám se na to celé z lidského pohledu. Tedy pohledu člověka, který ví, co je to touha po překonání sebe sama, ale který zná i bolest, s níž se člověk musí při takovémto překonávání poprat, jíž musí překonat, chce-li jít dál. Přičemž ani to mnohokrát nestačí!

Celé to začalo tím, že Roman Psůtka se do tohoto závodu, byť NA POSLEDNÍ CHVÍLI, kvalifikoval. To na poslední chvíli bylo důležitější, než by se mohlo zdát. To na poslední chvíli totiž znamenalo, že s tím vlastně ani tak moc nepočítal, takže jeho příprava nebyla adekvátní tomu, čemu byla jeho psychika, jeho tělo po dobu závodu potom vystaveny. To pořadí psychika a pak tělo je tu přesně v tom pořadí, jak to je, protože psychika tvoří při takovémto druhu závodu více jak 50%, s tělem si člověk poradí snáze, i když někdy taky ne. Jak sami vidíte, je to takové hodně nahoru a dolů, stejně jako je trať, po níž se jde Paříž – Colmar. Je to pořád nahoru – dolů, nahoru – dolů, nahoru – dolů … Člověk by si řekl, že ti, co ji stavěli, nikdy nechodili, nebo to chtějí svým následovníkům pěkně opepřit. To se jim bezpochyby podařilo.

Jak se připravit na Paříž – Colmar

Jde to hodně těžko, představuje to chodit, chodit a zase chodit. Strávit desítky hodin týdně chůzí. Chodit pokud možno všude, kam to jde. Nezáleží na tom, jestli jen prostou chůzí, jako výletník, či za nákupy, do hor, za prací… Prostě to chce chodit v kteroukoliv denní i noční dobu, za každého počasí, nevybírat si terén, jít, i když se vám vysloveně nechce. Chce to prostě stát se, ideálně alespoň na jeden rok, stejným nomádem – kočovníkem, jako byli naši dávní předci, kteří se přesouvali jako stádo za stády zvířat, za potravou. Chce to stále jen a jen chodit a NEBĚHAT. To neběhat je děsně důležité v našem příběhu, v příběhu Romana, protože ten v důsledku toho, že se nominoval na poslední chvíli, neměl čas na odpovídající přípravu a tak se to snažil dohonit tím, že běhal – a to na chodecký závod tohoto typu je cesta do PEKLA.

Cesta do pekla je to proto, že při běhu ulevíte nohám a svalům, které jsou při chůzi stále zatažené, ta letová fáze, byť by to bylo jen na chvilku, člověku chybí. Romanův krok, tím že při chůzi nemohl byť jediný krok popoletět a ulevit svým nohám, stále těžkl a těžkl, až došlo k přetížení v oblasti kotníku. Ono to bylo způsobeno i tím neustálým střídáním profilu do kopce z kopce, do kopce z kopce. A nebylo to jen u Romana, stejnými problémy trpěli v podstatě všichni, akorát že někteří se na účast v závodě připravovali celoročně tím, že pořád chodili jak výše naznačeno, takže v cíli nakonec bylo z 52 přihlášených klasifikováno 12. I když to v cíli neznamená, že všichni došli až do Colmaru, znamená to, že byli klasifikováni, protože ušli alespoň 200 kilometrů v předepsaném čase.

Kde vůle nestačí

Roman měl obrovskou vůli, ale nakonec se musel zastavit cca po 155 kilometrech a přiznat si, že to prostě dál nepůjde. Ne proto, že by nemohl fyzicky, že by neměl dostatek síly na překonání všeho, co jej v tu dobu sráželo dolů, ale proto, že se jednoduše nemohl postavit na levou nohu. S tím už se nedalo nic dělat. Pokud šlo jen o „únavu“, mohl jsem mu naordinovat hodinovou a pak půlhodinovou přestávku, při nichž ležel ve stínu a doplňoval energii a pak zase vyrazil dál. Nemohl jsem mu však pomoci a nemohl si pomoci ani on sám se zraněním, které ve snaze nám nekazit zážitek ze závodu, z přírody, do níž nejspíše člověk během cesty do Francie nezamíří, nám ani neprozradil, že se s ním pere.

Při těch naordinovaných zastávkách jsem viděl v jeho obličeji nezměrnou únavu a nezměrnou bolest, jíž si procházel. Mohl jsem se s ní identifikovat, právě proto, že vím, co to obnáší, ale jak už jsem řekl, mohl jsem mu pomoci jen od únavy,mohl jsem mu pomoci od ztráty energie, mohl jsem mu pomoci, aby ho nechytaly ještě křeče tím, že jsem ho krmil Magneslifem a Endurosnackem, které v kombinaci s běžnou stravou vedly k tomu, že alespoň po stránce žaludku a trávení bylo vše O.K. Mohl jsem ho ochránit před přehřátím tím, že jsme mu dali na zátylek namočený ručník, ale s tou zatracenou nohou dělat nic nešlo. Jako poslední trumf jsem měl pro něj připravené pivo a kafe, ale na to došlo až po… Na to došlo až ve chvíli, kdy se najednou zastavil se slzami v krvavých očích. Krvavých, protože je dráždil pot neustále mu stékající po obličeji. Kdy se zastavil a řekl mi: „Už to prostě nejde“!

Tak tohle je konec

Vytáhli jsme z auta stoličky a stolek, nechali si uvařit kafe, otevřeli pivo a seděli u silnice a spíš tiše mlčeli, než to rozebírali. Slova nebyla potřeba, protože oba jsme věděli, co se za tím rozhodnutím skrývá a že učinit toto rozhodnutí bylo jedna z nejtěžších věcí, které musel Roman, minimálně pokud jde o sport, učinit. Ono však nešlo samozřejmě jen o sport, protože měl pocit, že zklamal nás – Marcelu, Tomáše, Zdeňka, Anetku, mě – tedy ty, co jej na cestě doprovázeli a snažili se mu pomoci splnit jeho sen. Že zklamal ty, co mu doma fandili, že „potěšil" ty, co mu nefandili a co říkali: To stejně nedá… Je toho spousta, co se člověku v takovýchto chvílích v hlavě honí, na co myslí a kvůli čemuž by se nejraději zakopal pět sáhů pod zem.

Seděli jsme, usrkávali horké kafe, usrkávali jsme studené pivo, a mezi námi putovaly ty nevyřčené myšlenky. Bylo to hořkosmutné, srdcervoucí, ale zároveň v takovýchto chvílích se rodí nejhlubší přátelství a nejpevnější rozhodnutí. Takže i když to Romanovi nevyšlo, pro mě je vítěz, protože si dokázal přiznat jako chlap, že prostě Dneska na to nemám! Nebečel, nevymlouval se, nesváděl svůj neúspěch na druhé, na podmínky a blablabla… prostě to vzal jako skutečnost, jako poučení…

Pak jsme sbalili stoličky a stolek, vlezli do auta a jeli jsme domů, a vy se nyní ještě podívejte na to, co jsem výše popsal, na fotografiích, které jsou v mnoha směrech výmluvnější než slova…,

Paříž – Strasbourg

Jde se na to

Jíst, jíst, jíst …

K čemu slova

Už ani krok

Z historie Paříž – Colmar

Roman sbírá zkušenosti coby vodič Zdenka Simona

Ani nohy favorita nezůstanou ušetřeny

Pro ty, co neví, jak vypadají skutečně zrasované nohy

Tohle nevypadá dobře

Paříž – Colmar 2011

Já vím, nevypadá to zrovna předpisově, ale když já mám na to chuť

Ještě se protáhnout a jdeme

Tady to bylo ještě dobré

Je třeba se připravit na všechno

Karavana na cestě

Kdo nejede na kole, není Čech

Dřív než slunce zapadne

Nové ráno, nová naděje

První zastávka a nezbytná pedikúra

Tady se zdálo, že Roman chytil druhý dech

Tabule, na níž můžete vidět ty, co zatím došli

Tady už se nic neřešilo, ale bylo zřejmé, že je ve vzduchu otázka: Půjde to dál?

Aby člověk mohl odpustit, musí nejdříve odpustit sobě

[ODAKAZ]V Domažlickém deníku se Roman dotkl chodeckého nebe:::http://domazlicky.denik.cz/ostatni_region/psutka-dotknul-jsem-se-chodeckeho-nebe20110808.html[/ODAKAZ]