Severní les v mlhovinách vzpomínek
Silva Nortica Run, to není jen běh krásnou krajinou prostírající se všudy kolem, kam vaše oko pohlédne. Silva Nortica Run, to je i běh vzpomínek, které vám vytanou na mysli, když se na chvíli zasníte a vzpomenete na to, co jste cítili – prožili na tratích Mammut ultramaratonu, CRAFT Gemini Marathonu, INOV-8 Half marathonu.
Každý z nás, když zavře oči, pohrouží se hluboko do sebe, uvidí něco jiného. Jeho vzpomínky se budou měnit s jeho náladou. Budou se měnit podle toho, zda zrovna v té chvíli bude jeho duše prozářena slunečními paprsky či zahalena těžkými mraky. Ale ať se zrovna bude cítit na vlně či pod ní, vzpomínky na kraj, který měřil svými kroky, na kraj hlubokých hvozdů, jiskřivých studánek, hebkého mechu a nekonečné modři nebe mu dají zapomenout na tíži světa a bude se znovu vznášet jako dravý pták nad korunami stromů …
A toto jsou první vzpomínky těch, co už je z mysli přenesli na stránky svých blogů, či poslali na Běžeckou školu, by jejich prostřednictvím zvěstovali, že běh a svět je místo k radování …
Petr Syblík
Nebýt krize na šedesátém kilometru, těžko bych hledal nějaký nepříjemný moment. Ani ta odřená bradavka mě moc nepotrápila. V paměti sbírám spíše zrnka radosti. Od Nových Hradů jsem putoval více-méně se stejnou skupinou běžců, vzájemné povzbuzování a pár vřelých slov bylo vítaným dopingem zemdlelé mysli. Nejlépe se mi běželo posledních asi 15 kilometrů. A od hasičské občerstvovačky za vrcholem posledního stoupání jsem už nebyl k zadržení. Hlavní nápor běžců byl už dávno pryč a osazenstvo stanice mastilo karty a rozdávalo úsměvy. Možná, že za to mohlo i jejich vlastní pivo, které mi doslova vlilo energii do žil. Běželo se mi tak dobře, že jsem se rozhodl poslední občerstvení už vynechat. Marně na mě volal Hunča s lahví pěnivého moku v ruce, který mezitím bavil obsluhu svými příhodami. Sice jsem závěrečné stoupání ani s podporou Radky nevyběhl, ale v cíli jsem byl šťasten. Doběhl jsem tak, jak to mám rád. V síle, jasné mysli a s pocitem, že chci znovu.
Hana Kavánková
Půlmaraton v Novohradských horách byl skvělý (nejen běžecký) zážitek a můžu ho doporučit všem běžcům i začátečníkům, kteří neběhají jen na výkon, ale i pro radost. Možná to je trochu střelené se po sotva půl roce intenzivnějšího běhání pustit na kopcovitou trasu, na které navíc ze třetiny máte pocit, že vyplivnete plíce, ale já si jela užít místní krajinu.
Přiznávám, že jsem ráda, že jsem vůbec doběhla. Týden před závodem 38 horečky, a kašel se mě držel až na start. Nicméně mě to neodradilo od toho vyběhnout a rozhodně to stálo za to přemáhání. V kopcích dostane běh úplně jiný rozměr než po rovině, ať je rovinaté okolí sebekrásnější. A tak mě Silva vlastně vytrhla z mírné letargie jen lehce obměňovaných běhů po Praze a okolí a připomněla mi, že kouzlo běhu (a nejen běhu) je v radosti z něj, poznávání nových míst a překonávání výzev. Ale na čas doběhu se raději neptejte, snad příští rok…
Jiří Ugorný
A zase do kopce. Než se objeví cedule 10, více jdu, než běžím. ″Kruci, vždyť už to snad musí začít klesat.″ Neklesá, stoupá. Půl minuty chůze, dvacet kroků běhu. Půl minuty chůze, dvacet kroků běhu. Stále dokola. Konečně občerstvovačka. Gel, voda, chleba, sýr. Po kolikáté už. Aspoň že ten žaludek neprotestuje a chová se normálně. Opláchnout hlavu vodou (po kolikáté už), vodu do čepice, čepici na hlavu a vodník může vyběhnout. Dokopec byl očistec, ale při následujícím pětikilometrovém skopci cítím v nohách každý dopad. Achilovky, stehna i třísla tenhle skopec vůbec nemají rády. Ještě že se sklon po asi dvou kilometrech trochu zmírní. Kilometry do cíle jsou již značeny přímo na silnici zeleně. Míjím osmý. ″Při sedmém si zařvu, jak v té reklamě na Kiu,″ připravuji se. Ale nikde ho nevidím, nicméně podle času by tady už měl být. Tak ještě 30 vteřin počkám. Žádná sedmička. ″Vem to čert,″ říkám si, a hned nato řvu z plných plic ″Sedm!!!!″. Ještě že nikdo není kolem. Uběhne sotva minuta a já míjím šestku. ″Paráda, to byl nejrychlejší kilometr,″ směju se v duchu. Pak už jen pět a za chvíli další kontrola. Poslední sprcha, poslední voda. Čtyři kilometry do Phyrabrucku, poslední rakouské vesnice. Nekonečná rovina, naštěstí s větrem v zádech. Nevím, kde se to ve mně bere, ale najednou jsem opět schopen držet tempo něco málo přes deset. Poslední kilometr, kopec jak sviňa.
Kolemstojící i jdoucí povzbuzují, už ani nemám sílu jim říct díky. A když to ze sebe dostanu, svírající se hrdlo a slzy radostí deroucí se ven způsobí, že se ze mě ozve jen nějaké zachroptění. Už vidím hraniční budovu, transparent Mammut, slyším své jméno a prý ″čtvrtý ve své kategorii″. Někdo mi věší na krk medaili a chce čip. ″To si ho musíš sundat sám, já se fakt neohnu.“
Zmateně se motám kolem a chci vrátit číslo. Prý si ho mám nechat a vzít tílko. Beru bez rozvahy to první. ″Myslíte, že vám bude,″ ptá se slečna. ″Jakou máte velikost?″ Tak ho zase vracím a říkám, že emko. ″V tom případě si ho vezměte zase zpátky, to je M.″ Připadám si jako debil, nejen nohy, ale i mozek je mimo.
Obdržený lístek proměňuji na pivo. Ještě předtím ale rychle boty dolů. ″Pardon,″ omlouvám se okolí, když ucítím, co se z nich line. Ale všichni se jen usmívají, jsou na tom podobně. Když se zvednu, že půjdu do sprchy, tak achilovky po těch pěti minutách najednou vypovídají službu a první kroky jsou jedno velké utrpení pro mě a jedno velké pobavení pro okolí. Ale rozejde se to.
9:32:07 je dosažený výkon. Čtvrtý v kategorii. Kdyby mi někdo před půl rokem řekl, že budu na mistrovství republiky v ultramaratonu čtvrtý v kategorii, vysměju se mu. Teď je to fakt. Fakt ale je, že existují desítky ultramaratonců v mé věkové kategorii, kteří by mi lehce dali na frak, ale čísla jsou čísla. Teď se můžu chlubit.
Mammut konečně spadl do jámy. Budu se muset poohlédnout po jiné příšeře, která by se dala ulovit.
Martin Ševčík
Novohradský půlmaraton byl po všech stránkách skvělý. Teda až na to mé bolavé koleno – to jediné bych organizátorům vyčetl. Závod byl testem, zda se s ním ještě běhat dá nebo ne. Dá, ale s pokřivenou tváří od bolesti.
S Milošem jsme se dohodli, že poběžíme spolu na čas kolem dvou hodin. To znamenalo, že mi po stovce metrů Miloš zmizel tempem mnohem rychlejším. První tři kilometry byly jen o výběhu na kopec a po pár minutách bylo poznat, že většina běžců s tím má problémy. Mně naopak rychlejší tempo vyhovovalo, a tak jsem Miloše a spoustu dalších předběhl. Jenže pak přišel seběh, taktéž dlouhý a to se kolenu nelíbilo... druhý kopec dolů už jsem výrazně zpomalil a posledních pět kilometrů jsem se co 5 minut zastavoval a koleno rozcvičoval … ale i tak z toho byl slušný čas.
Organizátorům akce se to opravdu povedlo. Vše se zdálo, že probíhá přesně podle plánů a scénáře. Jen na párty po akci mi to připadalo jako na večírku postižených kulhavkou. Tak za rok!
Doslov
Pokud jde o mě, tak jak už jsem někde napsal, letos jsem si užil čtvrtinovou radost a příští rok si hodlám užít celou, a je mi docela jedno, jestli bude slunce pálit nebo do nás budou pálit hromy a blesky, protože v Severním lese je vždycky krásně…
P.S. Běželi či ploužili-li jste se též v sobotu Severním lesem, za jehož brány se báli vstoupit i chrabří římští bojovníci, přidejte svou trošku vzpomínek, ať ti, co vás budou následovat, mohou v dalších letech běžet nejen ve stopách vašich kroků, ale i ve stopách vašich vzpomínek…
Ještě pár obrázků co vykouzlil odraz světla a čočka fotoaparátu
Vložit komentář
jo jo vydařená sobota
