Maraton mi změnil život
Už za 4 dny se postavím znovu na start pražského maratonu a přiznám se vám: jímá mě hrůza. Od půlky března mě trápí alergie a astma, které mi sebralo veškerou sílu, takže na tréninky nebylo nějakou dobu ani pomyšlení. A maraton je neshovívavý a přísný, tady platí dvojnásob „co si upečeš, to si sníš“.
No a jak jsem jednou vystoupila z vlaku tréninků, strašně špatně se mi do něj naskakuje zpátky. Pomoci mi měla motivační kniha „Born to run" od Christophera McDougalla. Zde se mi moc líbila jedna věta „Nemiluji běh, ale moc bych ho milovat chtěl“. Něco takového jsem dlouho cítila i já.
Myslela jsem si, že nejsem závislá na běhu, teď vidím, ze se věci mají jinak. Možná mi stále dělá problémy si ty boty nazout a vyběhnout, ale pokud týden vynechám tréninky, tak se mnou není k vydržení. Běh mi do života přináší optimismus a klid, dodává mi endorfiny, které potřebuji, abych mohla fungovat. Když neběhám, připadám si ztracená a propadávám depresím.
Kdykoliv někdo řekl, že mu maraton změnil život, pozvedla jsem skepticky obočí. S dalším maratonem před sebou však vidím, že žiji svůj život úplně naruby. Ta změna není náhlá, nezměnila jsem se ze dne na den po doběhnutí závodu, ale když se nad událostmi za poslední rok zamyslím, tak se v některých věcech vůbec nepoznávám. Své zdraví beru vážně, alkohol popíjím velmi střídmě a na cigarety nemám ani pomyšlení. Naučila jsem se svůj volný čas trávit venku na čerstvém vzduchu. Nebaví mě trávit večery jenom posedáváním, potřebuji nějaký pohyb. Skrze běhání jsem se seznámila se zajímavými lidmi a teď se budu opakovat: nebýt běhání, nebyla bych vybrána do soutěže PIM. A ten nejdůležitější rozdíl: cítím se mnohem šťastnější.
Vložit komentář
