Zase ta Alena!
Tak dobře, budu upřímná: užívám si ty zmínky o mně, těší mě komentáře. Jsem pyšná třeba z posledního článku na behej.com, ale víc mě svazuje ten tísnivý pocit: co já mám komu povídat?
Dnes je asi nejtěžší můj úkol, protože naposled. Zdá se mi, že všechny své pocity a dojmy na cestě k běžecké závislosti jsem už popsala, hlavně ty půlmaratonové – ty by se asi ve zkrácené verzi měly i objevit v květnovém čísle RUN.
Tak jen stručně – protože se blíží vyvrcholení naší „mise" – PIM, pražský maraton. Budeme tam všechny PIM WCH 2, všech nás 12, i když Eva Shaw pro zranění nepoběží. Ale bude tam, potřebujeme ji tam! A ona to ví!
Já ale nevím, co je důležitější. To zlepšení v nových číslech, osobní rekordy, u mě spíš premiéry? Nebo ten pocit, že napořád patřím do nedefinovatelné běžecké party lidí, bez ohledu na věk, profesi, výkony?
A hlavně, to vím, pro mě určitě nejdůležitější – ta parta úžasných holek, které jsem díky PIM WCH poznala, a nemíním se jich vzdát!
Takže pár zamyšlení, poznámek, možná pokus o bilancování?
Nebýt Jakuba, nikdy bych nevyběhla.
Nebýt Jakuba, neběžela bych PIM půlmaraton, „na to přece nemám“. A hlavně: nebýt Jakuba, nebyla bych PIM WCH. Ježíšku, děkuji.
A dál už sama.
Díky PIM WCH jsem poznala 11 skvělých holek. Všechny „úplně normální“, jako vy nebo já, takže každá úplně jiná. Jedno nás spojuje – něco, co nás moc baví – běh!!!! Proč? To už bylo napsáno tisíckrát.
Běhám – bez ohledu na závody, na které se těším. Běhám pro radost. Abych přehlušila problémy. Když mě třeba bolí hlava z opravování testů. Když se na mě valí další těžkosti. Ale hlavně – běhám jen tak.
Prostě běhám. Mám méně času na domácnost, ale i třeba méně času na sledování politické scény. To je – tedy bylo by, kdyby se dařilo – dost ozdravné.
Těším se, až se mi podaří dát zase dohromady ke stolu celou rodinu – důvod snad najdu. Třeba zase ten Svátek matek! (to je ale náhoda!)
A mám potřebu se krátce vyjádřit k něčemu, co mnozí užíváme, „jen tak“. Tréninkové plány, rady k běhu. Info z internetu…
Ale Miloš Škorpil není jen trenér… Nejsem určitě sama, koho dovedl – k cíli…
Miluji svou profesi, své studenty, a možná právě proto jsem někdy i ráda sama. Třeba když vyběhnu – jen tak. Nemluvě o závodu. Pokouším se být sama za sebe. To se vodičům nemůže podařit, nás nesetřesou. Díky!
Miloši – držím ve Vídni palce, hlavně si to užij!
Aleno dík. Užil jsem si to i díky vám, protože jsem cítil vaší podporu. M
Co dál?
Jsem v podstatě introvert, i když se to nezdá… Ale třeba se naučím díky vám tady komunikovat!!!
Vložit komentář
